Básník a prozaik Michal Šanda se narodil 10. prosince 1965. Po studiích gymnázia pracoval mimo jiné jako kameník, knihkupec, kolportér, čižbář, flašinetář, vazač vějířů na pštrosí farmě, natěrač železničních vagónů. Od roku 1991 je zaměstnaný jako archivář v pražském Divadelním ústavu. Žije v Praze.
Podobně pestrý jako summa manuálních zaměstnání, kterými Michal Šanda prošel v 80. letech, je i poetický svět, který básník vytváří od poloviny 90. let. Ačkoliv Šanda přiznává především inspirace angloamerickou literaturou 2. poloviny 20. století, od Kurta Vonneguta jr. („Groteska a Snídaně šampiónů, respektive předmluvy k nim, jsou pro mne klíčové texty“) přes Ernesta Hemingwaye („od něho jsem si vypůjčil psaní krátkých, úsečných vět“), po Lawrence Ferlinghettiho („přivedl mě k trochu serióznímu psaní“), jeho debutní kolekce vizuálních a lettristických kreací stoa rozvíjí tradici konkrétní poezie, experimentu na pomezí výtvarného umění a literatury. Dominantní v tomto básnění není schematické „programovaní krásy“, poezie generovaná strojem, ale spontánní lyrický aspekt, který navazuje mimo jiné na poetiku Kaligramů Guillauma Apollinaira nebo na postsymbolistní Mallarmého Vrh kostek, který nikdy nevyloučí náhodu. Ve sbírkách Ošklivé příběhy z krásných slov a Dvacet deka ovaru Šanda opouští vizuální funkci slova a zdůrazňuje dokumentární, autentický ráz promluvy: stává se pozorovatelem postav a dějů, epickým subjektem, který propůjčuje svůj hlas především lidské a mezilidské periferii, outsiderskému typu člověka. V první knížce mapuje komické i tragické hospodské historie „mých strýčků“, kteří „byli kouzelní“, avšak poté, co si „vychlastali mozky..., byli k nesnesení“, v druhém titulu se básník noří do psychologického vesmíru mezi mužem a ženou. Od syrových básnických záznamů Šanda přechází do opozice, k žánru literární mystifikace: náznakem byla pseudonymní ilustrovaná rocková mozaika, „postmoderní jukebox“ Metro, završením prozaická prvotina Blues 1890-1940. V „jedenapadesáti encyklopedických portrétech bluesmanů mississippské delty“, pod nimiž „jako pentimento“ prosvítá příběh Roberta Boyera, „hazardního hráče z přesvědčení, alkoholika, tuláka, povaleče, ale i námezdního dělníka, nuceného vzít za vděk hrubou dřinou“, spisovatel vyzývá čtenáře ke hře: na reálné kulisy a čas roubuje borgesovsky imaginativní příběhy, v nichž se rýsují obrysy temných muzikantských osudů a zároveň autorské uhranutí estetickou funkcí jazyka. Poctou mizejícímu světu české vesnice 20. století a připomenutím si vlastních rodových kořenů je titul Obecní radní Stoklasné Lhoty vydraživší za 37 Kč vycpaného jezevce pro potřeby školního kabinetu. V něm Šanda vytváří fiktivní prostor a čas, který zabydluje poetickými figurami a jejich staromilsky stylizovanými hovory. Důraz na esteticky dokonalé větné proporce mnohdy vytlačuje z příběhů pointy a knihu přetváří ve svébytné panoptikum jazyka o sobě. Zároveň titul Obecní radní, podobně jako většina předchozích autorových knih, rozvíjí a variuje řadu motivů a postav, které se proplétají celým Šandovým dílem.
(rk)
Medailon je aktuální k 1. květnu 2008
