Autoři
Viki SHOCK
Básník a prozaik Viki Shock (vlastním jménem Viktor Pípal) se narodil 8. dubna 1975 v Praze. Kromě poezie se věnuje i výtvarné tvorbě, zejména fotografii a koláži. Žije v Praze.
V debutní básnické knížce Dvacet deka něžností Shock aktualizuje původní, především ginsbergovská východiska beatnické poetiky a pokouší se načrtnout nové výhledy poezie, která v polovině 50. let minulého století přišla s estétsky zabarveným programem revolty individua vůči veškeré civilizaci. Naturalistické a místy obscénní zobrazování syrových kulis světa a doby se Shockovi prolíná s extatickými vizemi a rimbaudovsky vidoucími sny a skládá dohromady mozaiku opěvující enigmatičnost všedních věcí, sakrální krásu „obyčejné“ skutečnosti. Ovšem místo Ginsbergových chvál nadpřirozené svátosti a laskavosti duše, Shock podtrhuje – z postoje cynika a černého humoristy – více motivy zbožšťování těla a lidské tělesnosti a rovněž postihuje moment „zbití“, pocit životní poraženosti a předurčeného outsiderství. Sbírkou Dvakrát opakované ňadro Viki Shock svůj odstup od světa prohlubuje a nechává se inspirovat nihilistickým básnickým étosem a radikálními uměleckými technikami, které představili ve válečném roce 1916 curyšští dadaisté. Shockova resuscitace avantgardní estetiky, která absurditu válečného a poválečného světa zrcadlila naprostým rozbitím básnické formy i obsahu, popřením všeho, co bylo v poezii po staletí vytvářeno, naštěstí nevázne v bezvýchodnosti revolty pro revoltu. Slova, která Shock vytahuje z Tzarova klobouku anebo je spolu s Hansem Arpem náhodně zatrhává v novinách, zřetelně objevují „ztracenou rozvahu / v rozkoších jediného okamžiku“ a básník se spolu s nimi vydává na „cituplnou plavbu v něze“. Výsledný obraz paradoxně získává řád, a to v podobě intenzivní milostné dikce, která prostupuje celou sbírkou a odlehčuje primární absurditu textů. Dvakrát opakované ňadro je knížkou, v níž básník ustaluje a definuje základní motiv svého budoucího psaní: bezuzdnou a spalující touhu po absolutní ženě, dalíovské gradivě redivivě, Nadje André Bretona i baudelairovské „kněžně neřesti“, „ženě nečisté“. A právě odkazu Charlesa Baudelaira a jeho Malým básním v próze Shock dedikuje svoji třetí knihu, která již v samotném názvu parafrázuje jméno francouzského postromantika i titul jeho životního díla: Karel Bodlák – Květy bodláčí. Tři desítky Shockových básní v próze upínají pozornost především ke kvalitám samotné promluvy, k její estetické dimenzi. Ale zatímco v Baudelairově případě se za silnou jazykovou stylizací ukrývala autentická zpověď, básnická transpozice životní zkušenosti do literatury, Shock své pointované příběhy staví z fabulace a z četných odkazů k motivice frenetických romantiků Borela a Nervala, moralizujícího libertina de Sada či presurrealisty Lautréamonta. Svět Květů bodláčí je světem fantastickým, manifestujícím nezměrnou svobodu ducha i těla, ale zároveň je světem proklamativně deziluzivním a šokujícím svojí morbiditou. Ústřední postava Karla Bodláka je prototypem dekadenta a nihilisty z rodu Huysmansova des Essentiese, jenž „celý svůj život oslavoval čistě krystalické Zlo“, jeho femme fatale má podobu syfilitické kurtizány, a život sám je v Květech bodláčí vykreslován jako nejvyšší trest. Summářem všech předchozích poetik je knížka Negropolis aneb Irracionálno dobyto!, mapa básníkovy cesty od bezuzdné grotesky k sevřenému a tesknému existenciálnímu dramatu, na jehož konci však stále září autorova gradiva rediviva coby „květ věčné inspirace“.
Od roku 2004 píše humorné fejetony a povídky, které publikuje v Babylonu, Týdeníku Rozhlas a dalších periodikách.
(rk)
Medailon je aktuální k 1. říjnu 2010





