V dětství sdílela Kateřina Sidonová jako prvorozená dcera známého prozaika a dramatika Karola Sidona osudy svého otce – literáta, který nesměl publikovat a který se po podpisu občanského manifestu Charta 77 musel vystěhovat do Německa (a posléze se rozhodl pro studia rabinátu do Izraele). Tato životní situace tvoří jednu ze základních linií autorčiny opožděné prozaické prvotiny Jsem Kateřina, kterou vydala až v osmatřiceti letech a v níž ve značné míře autobiograficky věrně reflektuje nejprve své dětství a mládí, aby se poté – zde již s větší mírou narativní fikce – zaměřila na traumata ženy mladšího a potom středního věku, vychovávající několik malých dětí – po boku přátelského, leč svůj egocentrismus touto přátelskou pózou zakrývajícího manžela. Z žánrového hlediska přitom nejde ani o psychologickou prózu (třebaže právě povahokresba hrdinčina tvoří těžiště celého vyprávění), ani o společensky exponované svědectví o životě v předlistopadovém Československu (zvláště od roku 1968 až po léta devadesátá). Na tomto konstatování nic nemění fakt, že do tkáně jejích epizod pronikají též dobové politické události a že do osudu hlavní postavy se promítne i autorčino vlastní postavení dcery exulanta a odpůrce režimu (kvůli tomu také nemůže vystudovat vysokou školu daného zaměření, pro něž se cítí předurčena). Sama spisovatelka základní ladění svého prozaického debutu výstižně charakterizuje jako “střípky, které se mi vybavily; střípky, z nichž jsem se snažila sestavit zrcadlo a podívat se na sebe. Možná jich není dost na to, aby daly dohromady celý obraz, ale to nevadí. Aspoň si každý může přimyslet, co chce...” Určujícím žánrovým momentem autorčiných “střípků” v knize Jsem Kateřina je mozaika určujících zážitků a klíčových epizod v životě hrdinky, které Sidonová prezentuje zpravidla v emocionálně vypjaté a vyhraněně expresivní tónině, aby prostřednictvím této latentní citové expresivity a emocionality na jedné straně přišla s živým vylíčením dětských zážitků jedné dívenky v rodinném prostředí, které se rozpadá (stejně jako sociální a společenské vazby rodičů), a na straně druhé nastolila dilema ženy, která se octla v neřešitelném rozporu: Života běh ji vmanévroval do pozice matky a hospodyňky, tj. do pozice, která daleko více vyhovuje postavám s odlišnou mentalitou a vzdělanostními dispozicemi, než se jsou ty, které se zdají být příznačné pro autobiografickou vypravěčku Kateřiny Sidonové. V tomto smyslu její próza objektivně vyznívá v kontextu české literatury na začátku třetího tisíciletí zejména jako pozoruhodná feministická výpověď, třebaže z předkládaného uměleckého obrazu jedné životní křižovatky vesměs nevyplývají žádné militantní, povýtce publicistické závěry, které někdy bývají ztotožňovány s cíli feministické tvorby. Nepovažujeme-li za autorčinu prvotinu její pohádkovou knížku Syn stromu a jiné pohádky (další knihu pohádek již Sidonová připravuje), už v beletristickém debutu (psaném pro dospělé čtenáře) Jsem Kateřina se objevila postava fiktivního hrdiny Jakuba a načrtly se tu určité linie a motivy, které si vypravěčka “Kateřiny” s touto postavou spojovala. Tyto prvky se pak naplno rozvinuly v její nové próze Jakub. Daný příběh se záměrně neopírá o realitu životního dění, nýbrž představuje rozsáhlou uměleckou metaforu, inklinující v intencích autorčina záměru k žánru podobenství o věčných protivenstvích v lidském životě, o sporech lásek a citů se zlem a nenávistí, o svárech vášní s hříchy. Pokud byla osou knihy Jsem Kateřina introspektivní zpověď předčasně zestárlé ženy, v Jakubovi se tmelem vyprávění stává dramatické líčení (opět expresivní, leč tentokrát i s nezbytným filosofickým podtextem), kterému nechybí syžetové rozuzlení a dokonce ani humoristické (či tragikomické) pasáže.
(vn)
Medailon je aktuální k 1. dubnu 2006
