Autoři
Roman SIKORA
Dramatik Roman Sikora se narodil 3. července 1970 v Třinci, kde se vyučil mechanikem automatizační techniky na středním odborném učilišti hutnickém. V třineckých železárnách pracoval tři roky. Zřejmě setkání s režisérem Divadla Husa na provázku Peterem Scherhauferem ho přivedlo ke studiu na brněnské JAMU; nejprve obor režie, později činoherní dramaturgie.
Roman Sikora patří k nejkritičtěji naladěným dramatikům mladé generace. Drama je pro něj prostředkem pro definování obrazu světa a sebe sama v něm. Jako jeden z mála současných autorů se vehementně vyslovuje k palčivým problémům, sarkasticky komentuje politické a společenské dění, nemilosrdně demaskuje přetvářku. Jeho texty bez kompromisů zobrazují svět jako snůšku prospěchářů a jejich machinací. Zajímá jej současnost – i historii chápe jen jako předobraz dnešního dění. Autorův maximálně vyostřený kritický pohled na svět se promítá v temně pojatých hrách (Vlci, Smetení Antigony, Nehybnost, Jitro kouzelníků) i v odlehčených fraškách (Tank). Sikora útočí, provokuje, vysmívá se falešným ideálům. Užívá expresivní slovník, monologické pasáže, tok slov porušuje veršovanými texty, staré mýty adaptuje na dnešní dobu a pokouší se o jejich nové výklady. Jistá záliba v tematizaci zániku (ve hře Nehybnost je jediným východiskem destrukce světa) a pesimismu z dějin (zvláště z vývoje po roce 1989), absence jakékoli naděje – všechny tyto rysy rozeznívají v Sikorově dramatice ozvěny her Heinera Müllera. A stejně jako Müllerovi hrdinové, ani ti Sikorovi nejsou skutečnými postavami, psychologie se mnohdy škrtá ve prospěch hlásání idejí. Na rozdíl od Müllera však Sikora (a oproti Egonu Tobiášovi) nerezignuje na příběh. Fragmentarizace, montáž disparátních zlomků, otevřená forma dramatu jsou mu cizí. Jeho texty nesou uzavřený příběh, mají blíže ke klasické struktuře. V jednom z rozhovorů Sikora prohlásil, že píše své hry „v jakýchsi záchvatech zuřivosti, vzteku na okolní svět, ale i na sebe sama“. Snad nejvýrazněji tuto rozhořčenost, nesouhlas a nenávist vtělil do hlavní ženské postavy ze hry Smetení Antigony. I ona s plným nasazením bojuje proti vyprázdněnému světu, tupému davu, proti všemu. Vnitřní pohnutky, které ji ženou do permanentní rezistence, už dávno vyšuměly. Zůstala jí jen křečovitě zatnutá pěst usilovně se bránící klesnout do poklidu a spokojenosti ostatních. Její provokativní, burcující monology narážejí na zabedněné uši a zaslepené oči ostatních. Je revolucionářkou uprostřed nečinného davu přežívajícího v konzumní společnosti. Dramatik Roman Sikora ale dokáže svůj vztek, své provokace a urážky odlehčovat komikou, zvláště sarkasmem: Ve hře Opory společnosti si za hlavní hrdinku vybere tu, která posbírá všechny rány světa a přitom neztrácí svůj optimismus a přívětivost. Jestli Antigona hrozila, tato hrdinka se bezelstně usmívá. Svět kolem ní přitom zůstává stejně katastrofický.
(dv)
Medailon je aktuální k 1. dubnu 2006





