Autoři

Po roce 1963 ve svobodném povolání, ale roku 1969 se rozhodl pro exil a dvacet let přednášel, vedl kursy tvůrčího psaní aj. na univerzitě v Torontu. Již roku 1971 založil se svou ženou, spisovatelkou Zdenou Salivarovou, nejvýznamnější československé exilové nakladatelství Sixty-Eight Publishers. V roce 1999 byl jako klasik moderní české slovesné tvorby vyznamenán Státní cenou za literaturu. Od devadesátých let v důchodu, žije vesměs na Floridě.

O životě a díle Josefa Škvoreckého podrobně referují slovníky spisovatelů i jiné lexikografické příručky, vydané po roce 1989, jakož i klubové tisky Společnosti Josefa Škvoreckého, založené hned po listopadu 1989 a důkladně zpracovávající spisovatelovu bibliografii a propagující jeho dílo (například i prostřednictvím CD Romu). Vzhledem k exilovému působení nesměly jeho nové knihy v českých zemích po celé normalizační dvacetiletí vycházet, takže se autorovy práce, napsané v Kanadě, dostávaly k tuzemskému čtenáři se zpožděním, až od devadesátých let, nejednou v rámci dodatečných výborů, což se týká také esejistiky nebo umělcových básnických juvenilií atp. Naopak se nedostatečné kritické reflexi, jakož i překvapivě nízké čtenářské pozornosti dnes těší původní autorova beletristická tvorba. Určitou satisfakci v tomto směru představuje ocenění Škvoreckého díla Státní cenou za literaturu, v obecném povědomí je však stále spojován především se svými staršími knihami – především s klasickým výtvorem české poválečné literatury – se spisovatelovým románovým opusem Zbabělci. V tomto románu, napsaném v původním znění již na rozhraní let čtyřicátých a padesátých, vydaném však až roku 1958, spisovatel vytvořil svého zčásti autobiografického hrdinu Dannyho Smiřického, který se pak stává protagonistou i jeho dalších románů, mapujících vývoj v Čechách od padesátých let až po život v exilu (mj. Prima sezona, Mirákl, Příběh inženýra lidských duší). Z autorova pera však v období před srpnem 1968 vzešly i vynikající povídky a novely s válečnou a židovskou tématkou (Sedmiramenný svícen), ale i groteskní, nejednou ryze sardonické reflexe přítomnosti (Legenda Emöke, Lvíče). Ještě v šedesátých letech začal Škvorecký psát také detektivky a rovněž později, v exilu, pokračoval ve svém „borůvkovském“ cyklu (jeho prvním svazkem se stal Smutek poručíka Borůvky). Tenkrát také spolu s Janem Zábranou psal též hravé retro-příběhy, zkoušel štěstí ve filmové scenáristice a nedlouho před srpnovou okupací nadchl čtenáře časopiseckou ukázkou ze své tragigroteskní humoresky z let českého stalinismu – z Tankového praporu. Tuto svou prózu spisovatel vydal v úplnosti až v exilu jako první svazek Sixty-Eight Publishers. V Kanadě kromě detektivek dál psal uvedené romány s Dannym Smiřickým v hlavní roli a vracel se v různých prózách do čs. předsrpnové reality, po roce 1984 však výrazně změnil svou poetiku: nejprve se zaskvěl humoristicky koncipovaným románem o pobytu Antonína Dvořáka v USA (Scherzo capriccioso) a potom vytvořil nedoceněný román o českých emigrantech v Severní Americe 19. století v době občanské války Severu proti Jihu (Nevěsta z Texasu). Jeho rozsáhlé exilové dílo má i mnoho dalších žánrových modifikací, mj. zahrnuje i výpravy do bohemistické literární kritiky (Na brigádě; s A. Brouskem) a do historie české filmové „nové vlny“ (Všichni ti bystří mladí muži a ženy). Michael Špirit se ve svém hesle o Škvoreckém v akademickém Slovníku českých spisovatelů od roku 1945 žel neobtěžuje ani ve zkratce charakterizovat autorovu polistopadovou tvorbu, i když v ní i do roku 1998, kdy byl slovník dokončen, došlo k četným proměnám. Především se ještě na rozhraní dvou desetiletí hravý a vtipný vypravěč a glosátor moderní doby Škvorecký v Nevěstě z Texasu proměnil v epického kronikáře, jemuž v tomto románu jde především o dokumentární zakotvení celého vyprávění, nikoli již toliko o (záměrně) rozpustilou fikci třeba z protektorátního údobí. Výrazná proměna ironika a žertéře směrem k zmoudřelému posuzovateli doby a času je více než patrná ve „vysokoškolských“ příbězích Povídky z Rajského údolí, v němž spisovatel v komorní podobě rekapituluje své dlouhodobé exilové vysokoškolské účinkování a dochází v těchto historiích k určitému relativismu, projevujícímu se ve vypravěčově filosofii dějin a zvláště v jeho pojetí každodennosti. Zároveň se v pozdních (i exilových) textech Josefa Škvoreckého stále výrazněji objevuje (často zastřeně, nepřímo) motiv boha, víry či prozřetelnosti jako synonymu vyšší, nadčasové moudrosti. Tato metamorfóza umělcova spisovatelského postoje se ukázala být více než symptomatická a posléze právě díky ní by mohla veřejnost víc pochopit, proč jsou v novějších autorových příbězích v tak velké míře přítomny některé narační prvky, které jsou charakteristické pro nynější postmoderní estetiku. Jak v Nevysvětlitelném příběhu aneb Vyprávění Questa Firma Sicula, tak v pozdější, analogicky burleskní próze Pulchra spisovatel s velkým gustem pracuje s parafrází, parodií, používá literárních modelů a tíhne k četným aluzím, aby tak ve svých zralých prózách zachytil především chaos soudobého světa, bludiště současného myšlení, které se projevuje i v specifické povaze postmoderní příběhovosti a s ní související podobou jazykové komiky. – Samostatnou složkou autorovy tvorby z rozhraní dvou tisíciletí se stal cyklus detektivek Setkání… s vraždou, který začal psát sám a vtiskl mu ráz aktuální polemiky s tuzemskými českými poměry a s českými charaktery, pokračoval v něm však – a doposud pokračuje – ve spoluautorství se Zdenou Salivarovou. Zcela ojedinělé místo má v rozsáhlé prozaikově literární bibliografii jeho nedávno vydaná kniha Obyčejné životy, již napsal v době svých osmdesátin a ve které přišel s unikátním průvodcem sui generis po své vlastní tvorbě. Zaměřuje se na některé postavy a na některé události, aby je poté zařadil do běhu a sledu „obyčejných životů“, připojil k tomu i další historické a společenské reálie – a v konečném úhrnu vytvořil svéráznou mozaiku osudů autorova vlastního pokolení – včetně těch, kteří stáli u jeho zrodu nebo se podíleli na jeho formování. Přitom někdy odkazuje i na figurování zmíněných protagonistů či statistů nejenom ve svých starších prózách, ale dokonce i v knize, jíž jsou živou součástí, tj. právě v Obyčejných životech. A někdy ponechává svým dokumentárním pasážím poněkud tajemný detektivní nádech: Když například vzpomíná, že jistý Puchwein ho na náchodském gymnáziu učil němčině a hned na první hodině zhurta spustil o dr. Goebbelsovi, uvede sice i další indicie, neprozradí však nikde expressis verbis, že jde o Jiřího Marka, typického poúnorového „inženýra lidských duší“. Tuto svou prózu Josef Škvorecký uvedl výmluvným přáním: „Snad to uvítají i čtenáři, kteří ode mne ještě nečetli nic.“

 

Bibliografii Josefa Škvoreckého najdete v publikaci PŘIBÁŇ, Michal (ed.). Bibliografie Josefa Škvoreckého. 2 sv. Praha: Literární akademie − Soukromá vysoká škola Josefa Škvoreckého, 2004 a 2005.                       

 

(vn)

Medailon je aktuální k 1. dubnu 2006.

E skvorecky@rogers.com, j.skvorecky@utoronto.ca

T 001/416/96 48 372

www.skvorecky.com

 

KRIŠTOFOVÁ, Veronika. Obálková galerie Sixty-Eight Publishers. Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, 2009 (na titulním listě uvedeno: Praha).