Autoři

V letech 2003–2005 byla redaktorkou internetové Postmoderní revue, kterou vydávala s kolegou-básníkem Luborem Kasalem. Od roku 2005 opět působí v redakci Tvaru. Kromě literární a publicistické činnosti se věnuje malbě (ilustracemi doprovodila i některé své knihy), grafologii a hře na housle. Žije v Praze.

„Mé zuby dnes kousaly kouř z cigarety. / Mé ruce dnes prosily a mrzly. / Mé oči plakaly./ V mé kapse se usadil studený, zlý krokodýl.“ Tyto verše z básně Slota z knižního debutu Guláš z modrý krávy jako by předznamenaly základní tóninu drsné, i když žensky pronikavé, nekonvenční a revoltující, a nepoeticky poetické tvorby Boženy Správcové. Hned v první sbírce se prezentovala jako básnířka deziluze, dlouhých probdělých nocí a přátelských dýchánků v šedých kulisách města, v barácích, obklopených titěrnými a poněkud přízračnými zahrádkami s umrněnou zelení, jež se křečovitě drží a pne po zdech velkoměstského, ale i vnitřního labyrintu, který básnířka obývá a ve verších tematizuje. Za její někdy až chlapskou drsností se skrývá schopnost hluboké empatie, soucitu se zvířecími i bájnými bytostmi, s démony a strašidly, oživujícími jinak pochmurně temnou a navenek pesimistickou scenérii jejích básní. Undergroundovému, podsvětnímu koloritu veršů je podřízena i rozvolněná, skoro prozaická forma, i nespisovný jazyk, plný novotvarů, hovorových výrazů, tvrdých a odcizujících slov, podtrhujících záměrně antipoetický dojem, který ovšem na začátku devadesátých let zazněl v kontextu tehdejší poezie jako neotřelý a provokativní, ironický či sarkastický hlas. Autorka zkrátka vtrhla do českých stojatých vod jako vichřice nebo povodeň. Druhá kniha, Výmluva, za niž Správcová dostala Cenu Jiřího Ortena, je třídílnou textovou kompozicí, střídající formu lyrickou a epickou. V „předmluvě“, „zamluvě“ a v „samomluvě“ se umně proplétá bájně mytický či pohádkový příběh s jakousi až vizuálně filmovou narací a naléhavostí. Autorka tu záměrně smazává a překračuje hranice mezi lidským pohledem na svět a zřením jako by z oka a hlavy ryby, psa nebo pohádkového „hastrmana“. V podstatě milostný příběh s napětím mezi mužským a ženským živlem situuje do umělé, snové nebo „klipové“ krajiny, v níž se prolínají neskutečnost a mytické atributy s charakteristickými znaky města, viděného ovšem jako by z podsvětí nebo z nehezké odvrácené strany. Empatická schopnost, projevující se už v prvotině, se prohlubuje tím, jak autorka personifikuje přírodu a živly, jak se zachvívá v bytí stromu, vodní hladiny, „krtčího kopečku“ nebo „nahatého ducha“. V každém verši se boří konvence a bariéry. Správcová manýristicky nesahá po tom, co moderní poezie vstřebala z minulosti a co přežvýkává a modifikuje, ale svým rázně siláckým, nikoli samoúčelným gestem rozbíjí statičnost rádoby poetických kulis. Drsnost se tu vyhrocuje ad absurdum a směrem ke grotesce. Strukturou básnické výpovědi proniká občas násilí, temná poetika hororů, napovídající, že nestabilitě a nivelizaci současného světa není možné čelit apatií nebo morálně ušlechtilými zbraněmi, ale spíš tím, že do tohoto infernálního světa vstoupíme a na okamžik se mu oddáme nebo alespoň svlékneme tendenci k melancholii a k oné zweigovské „léčbě duchem“, o níž se kdysi předpokládalo, že lidstvo ochrání před sebedestrukcí. I na periferii současného světa nepřestává Správcová mytizovat. Tendence k sevřenosti a k homérské epičnosti zřetelně vystupuje do popředí v třetí básnické knize Večeře. Tady se autorčin subjekt jakoby převtěluje v hostitelku, kněžku a čarodějku, v jejíž společnosti člověk dopředu neví, zda bude opit, omámen, posilněn nebo zavražděn. Symbol večeře je mnohoznačný. Může jít stejně tak o biblickou „poslední večeři“ jako o osvěžení po těžkém dnu, o hostinu, která předchází lásce nebo pouhopouhé noci a zasněnosti. Do takového chystání večeře Správcová opětovně prolíná mytické, pohádkové a bajkové zvířecí prvky. Ti, jež čekají v předpokoji tohoto lyrického světa na začátek večerního hodu a obřadu, jsou stejně tak básnířčinými bratry jako vlky a šakaly. Jsou hladoví a vyprahlí jako ta, která večeři připravuje. Fiktivní i skutečná, „obřadná“ večeře by vlastně měla být dovětkem, dohrou nespoutaného obžerství, vyvolávajícího stále jen zvětšující se hlad z prázdnoty bytí. Tak lze interpretovat i víceznačnou metaforu večeře. Při ní by se člověk neměl ztrácet v hladu, ale v závrati, odkazující k přesahu. Kocour Vypravěč, zlý Arkagan, mlhař Agedon či oheň jménem Agedon jsou aktéry „písně o básnících, vodce a hadrech“, kterou je zatím poslední Správcové lyrickoepická skladba Požární kniha. V ní lyrický subjekt vykračuje na cestu k hledání sebe sama, jež je současně i mysticky znamenanou poutí vpodstatě necitelným virtuálním světem. Hektické tempo, pohyb a vanutí z předchozích textů Boženy Správcové je tu střídáno snahou po minucióznosti a trpělivosti, po zpomalení životního kolotoče, na němž se panoptikálně a zbytečně „točí lidé“, jak bylo už naznačeno v prvotině Guláš z modrý krávy. Název skladby je symbolický: požár, který byl roznícen, je třeba uhasit a nebo zredukovat na stroze věcný záznam v „požární knize“, která ovšem sama o sobě nemůže zkrotit žádný šílený plamen. Co je na zemi spolu s tím, co je pod zemí (návratný motiv metra, cesty-roury tmou), podrobuje se zvůli božstva katastrof, ovládajícího přítomnost. Proti neovladatelné katastrofálnosti nastavuje člověk tenké zrcadlo „požární knihy“, konvenčně ustanoveného zákona a filosofie, nepřipouštějících si ohrožení a tíseň. Zpochybňované a nestabilní „západní paradigma“ se v tomto textu karmicky přesouvá na Východ nebo – stejně jako v předchozích knihách – do mytického zrcadlení. Dlužno dodat, že autorčino tíhnutí k próze kulminuje v knize o „postavách a situacích“ Spravedlnost, vycházející jednoznačně z osobních zkušeností a z dobového koloritu devadesátých let, v něčem tápavě si hrajících, v jiném vypočítavě pragmatických. V posledních letech se pak Správcová věnuje také žánru knižního rozhovoru (Ivan Odilo Štampach, Jan Jeřábek).

 

(js)

Medailon je aktuální k 1. dubnu 2006

E bozena@seznam.cz

http://bozenaspravcova.sweb.cz