Autoři

Básník Jiří Staněk má na svém kontě osm básnických svazků, o polovinu menší počet bibliofilií a nepoměrně více jeho textů ještě dlí v rukopisech, jako by chtěl autor dosvědčit, že “není tvůrcem, nýbrž hracím automatem, mechanicky převádějícím to, co do něj vnese svět”, jak o sobě s oblibou tvrdí. Ve Staňkově zatím poslední sbírce se soustředily všechny podstatné motivy básníkovy dosavadní tvorby, proto se na ni zaměřme. Poněkud neobvyklý název básnické knížky – Shakespeare na piercingu – netěží z pouhé provokativní zvukomalby, nýbrž rozevírá celý vějíř asociací. Odhlédneme-li od prvotní inspirace (totiž že jistý dobový portrét zachycuje slavného dramatika skutečně s náušnicí v uchu) odkazuje tento detail k široké škále motivů. Shakespeare na piercingu – to je most mezi minulostí a přítomností, pošetilost stáří, které se ohlíží po výsadách mladých, módní piercing jakožto imitace čehosi podstatného, vztahujícího se k tělu, bolesti, k autentickému prožitku – a v neposlední řadě odkazuje tento motiv pochopitelně i k shakespearovskému divadlu světa. Básník se totiž v řadě textů stylizuje coby divák, pozorovatel jeviště, ba slídič a voyeur, jehož “sádovský triédr” pase především po dospívajících hercích, kteří se ještě nestačili zapouzdřit krunýřem zvyku a pokrytectví. “Vy jste šamani lásky, já pouhý přihlížeč,” říká svou typickou masochistickou dikcí. Autorovým obsedantním motivem je i stesk po vlastním ztraceném mládí, zvláště mytické je pro Staňka bezstarostné období kolem maturity, kdy si člověk zachovává výsady mládí i dospělosti, ale už, resp. ještě nemá jejich povinnosti a služebnost. Kdybychom tvrdili, že poslední sbírka Jiřího Staňka je sbírkou erotické poezie, měli bychom pravdu jen z poloviny. Chtíč, sexus, tělesná láska tu bezesporu hrají důležitou úlohu, nicméně téma tělesnosti je vždy vtaženo do složité sítě významů a různočtení a téměř vždy zproblematizováno. Čirého hédonismu se u Staňka nedočkáme. Snad by se obsah sbírky dal vyjádřit dvěma verši z básně Shakespearovské variace: “Marné návraty v marná pokušení / Máry hamletovských kopí ohlodané do naha”, anebo veršem z jiné autorovy knihy Na hrobech samojedů: “ta krása prsů a ochlupení vně / ten zmatek uvnitř?!”, či ještě krystaličtěji pouhým názvem autorovy prvotiny Co jsem četl v sobě samém. Čtenáře, kteří znají básníkovu předchozí tvorbu, nepřekvapí, že sex má u Jiřího Staňka sebezničující pachuť, excesy mají přehlušit samotu a prázdnotu života, zažehnout oheň na pusté zasněžené pláni na znamení ztracené přirozenosti a možná – paradoxně – i nevinnosti. Ostatně motiv ohně zde v různých variacích nalezneme často: od evokace požáru, který se stal osudným Máchovi, přes vypalování středověkých měst či spalování mrtvých v koncentračních táborech, až třeba po báseň Hořící keř těla, kde se praví: “…víru nelze nést bez těla / A tělo je hořící keř z nějž promlouvá Bůh / a nikdo neví o čem”. Mimochodem: Na jiném místě tento ontologický pesimista nazývá lidské tělo “návnadou smrti”. Jiří Staněk je ve své podstatě romantikem, který se poezií vyzpovídává z životních deziluzí. Jakkoli se básníkovo vnitřní naladění v podstatě nemění, po formální stránce tvůrce různě experimentuje – a vyzrává. Jeho volný verš, rytmizovaný bohatě strukturovanou stavbou věty, se sice občas nechává opíjet tokem řeči, občas jazyk až příliš deformuje, občas také nadužívá gramatických metafor typu “samet oblosti”, “veš mše”, “kost poézie”. Nicméně každá Staňkova báseň tvoří samostatný mikrokosmos, jehož interpretace se stává malým dobrodružstvím – už proto, že autor ve svých básních vede permanentní dialog nejen sám se sebou, ale i s historií a velkými postavami minulosti. Jak říká Staňkův objevitel a interpret Miroslav Kovářík: “Jiří Staněk je stejnou měrou křesťan i pohan, oscilace mezi těmito polohami hledání Boha je mu přisouzena už někde u pramenů slov. Měřeno polaritou estetického povědomí, má tak Staněk své blížence v celé galerii básníků, malířů, učenců a postav osudů veskrze výjimečných, jejichž jmény se to v jeho verších jen hemží. Viděno alegoricky, je to putování mostem plným sousoší, která Staněk dokáže jazykem svých básní oživit a vést s nimi kontemplující rozhovory o sobě sama.”

(jn)

Medailon je aktuální k 1. květnu 2006