Po roce 1990 působil v Moskvě jako zpravodaj a redaktor Lidových novin, po návratu byl na rozhraní let 1993–1994 jejich šéfredaktorem; následně pracoval jako novinář na Balkáně. Podílel se na vzniku Nadace Lidových novin a s Petrou Procházkovou založil novinářskou a filmovou agenturu Epicentrum, spjatou s osvobozeneckou čečenskou válkou. Za svou žurnalistickou činnost byl vyznamenán Cenou Františka Kriegla i nejprestižnější českou novinářskou Cenou Ferdinanda Peroutky (1997) i Cenou 1. června (2003). Nyní je poslancem Senátu ČR.
Ač je absolventem dvou vysokých škol, tvrdí Jaromír Štětina, že všechny základní poznatky o současné době získal během tzv. životních univerzit. Přes různé úřední překážky, které musel zdolávat, se postupně zařadil mezi naše největší znalce soudobých politických či náboženských konfliktů na mnoha světadílech. Své výpravy však Štětina nikdy nepodnikal jako zvídavý turista, nýbrž zpočátku jako přírodovědec (pestré zážitky z těchto putování přepracovával do poznávacích cestopisů), tedy jako píšící cestovatel – a poté, zvláště po roce 1989, jako „zuřivý reportér“. Ve stopách Egona Erwina Kische se snažil být vždy „při tom“ a zároveň se striktně držel zásady, že válečný dopisovatel nesmí být nestranný. Toto přesvědčení vtiskuje tón veškeré jeho publicistice, v níž osciluje mezi zaměřením cestopisným a zejména reportážním. Pokud si však Štětina ve svých cestopisných a reportážních knížkách vypracoval osobitý autorský styl, pro jeho beletristickou tvorbu je příznačné vytrvalé hledání žánru. Od počátku měl románové ambice, obě jeho větší prózy (kniha „románových“ reportáží z Iránu nazvaná Studna pro Mandon, stejně jako nejnověji jeho Bastardi) však představují spíše různorodé pásmo emblematických příhod a spletitých situací. Zvláště v případě druhého románu je sdělení sice zkušeně rozehráno do působivě komponované mozaiky (ve které nacházíme také ukázky esejistického a poznovu zvláště reportážního obzírání nynější současnosti), jde však povětšinou právě o mozaiku (a nejenom žánrovou, ale i stylovou), nikoli o epické románové vyprávění. Štětinův narativní naturel spočívá především v prolnutí beletristických detailů s publicistickou filosofií světa – a tomuto autorovu zacílení nejvíce vyhovuje plocha povídky, zejména povídky spojené s vyhrocenou aktuální společenskou a politickou tématikou; což zjevně prokázaly novější spisovatelovy povídkové soubory Století zázraků a Vykradači hrobů. Zároveň však existuje jakoby úplně „jiný“ Jaromír Štětina, libující si v dobrodružné a zábavné tématice, hledající potěšení ve vyprávění laděném zcela nepublicisticky či nepoliticky. Taková byla již jeho čtenáři vysoce oceňovaná „vodácká bible“, cestopisná prvotina S Matyldou po Indu – a sice v odlišné, leč nemálo spřízněné žánrové rovině byla posléze s podobnou poučeně rozpustilou dychtivostí autorem sepsána „epochální encyklopedie pekelných historií v Čechách“, tj. kniha Výprava za českými čerty, i když je Štětina pouze jejím spoluautorem. Nikoli náhodou umělecké těžiště dosavadního spisovatelova díla lze spatřovat spíše v jeho „paraliterárních“ knížkách než v čistě beletristických výtvorech, v nichž závažnost společenského a mravního zaujetí zpravidla poněkud potlačuje úsilí tvárné. Závěrečné poselství z poznání filosofie života soudobého světa, rozuměj rozhraní 20. a 21. století, zní u Jaromíra Štětiny takto: „Všechno neštěstí našeho z kloubů vymknutého století vychází z toho, že lidstvo nedokázalo ustanovit řád, který by si vážil jednotlivce jako úžasného božího obrazu, jednoho člověka jako tvora, který je krásný a jedinečný, jiný než ostatní a přináší mu to radost.“
(vn)
Medailon je aktuální k 1. lednu 2008
