Přechodná bydliště, třetí básnickou sbírku Martina Stöhra, otvírá motto z textu kanadského písničkáře a básníka Leonarda Cohena: “Básník mi vrátil duši, kterou jsem ztratil při modlitbách.” Co po těchto slovech očekávat navzdory předchozí čtenářské zkušenosti se Stöhrem a dvojicí jeho svazků, prvotině Teď noci a o tři roky mladší knížce Hodina Hora: Méně teatrální a patetické oddanosti bohu, více inspirované poezie? Méně ohlasů, citací a pokoutních výpůjček, více intimity? Méně stylizovaného výrazu, více spontánní melodie? Vše z toho. A k tomu nové okouzlení: Ivanem Blatným a jeho ranou sbírkou Melancholické procházky i pozdními texty z knížky Stará bydliště. Martin Stöhr ve své prozatím posledním svazku překvapivě proměnil svoji poetiku – jako kdyby vydechl a básně se uvolnily: Jeho takřka civilní, nešifrované lyrické reflexe nyní plynou se samozřejmostí, s nenásilnou výrazovou nonšalancí, poháněné vnitřním rytmem a tušením soukromého tajemství – ani občasné naivní či naivistické rýmy (“hvězdy jsou jak / sedmikrásky nad brnem / dobou noc / dobrý den”) nevyčnívají z kompozice celku: Komika tu ustupuje, respektive podílí se na autenticitě. Čtenář začíná Stöhrovi jeho básně věřit: Je mu blízká ztišená a do sebe zavinutá krajina, kterou básník obývá, pravidelně klapající “mlýny klidných slov” a nad nimi věčné stříbro měsíce – ale ne měsíce morgensternovského, jazykově hravého, ale měsíce romantiků, k němuž patří poetizovaná či spíše pozdně poetistická melancholie a vzpomínka (podobně jako k ranému, ale více k pozdnímu Blatnému), stejně jako zjitřená smyslovost, okamžiky, ve kterých básník opěvuje svoji femme fatale. Stöhrovy verše jednotí podzimní nálada: na jedné straně stesk z vědomí lidské konečnosti a lítost nad tím, co odplývá (“lasička stesku pádí / přes dvůr”) a po čem v člověku zůstane “prázdnota nesešívaná”, na druhé straně, v protipohybu, tichá radost, okouzlení prostě a nenuceně tím, že “vidím podzim”, jak píše autor, a jindy – “kouř jak med”. Přechodná bydliště jsou pevně usazena v prostoru a v čase, akcentují tradici a akcentují řád, jsou staromilská a konzervativní, postmoderní tendence je ve výrazu i tématu zcela míjejí. Přesto, že Stöhrův svět má mnohdy blízko k poetice Petra Hrušky, jindy k poetice Wernischově, především k té její meditativní, absurdně a nonsensově nezahrocené rovině, připadá nám, že básník stále více zůstává u sebe. Nevtahuje do svých textů velká slova a věčné otázky, stačí mu ohledávat “tolik malých / milých věcí” a všední nenápadně proměňovat v zázračné – ve skutečné básnické události.
(rk)
Medailon je aktuální k 1. květnu 2006
E stohr@hostbrno.cz
Rozhovor Petra Motýla Naslouchám, ale diktát ještě nezačal... (Kontexty, 1/2011)
