Autoři
Jan ŠTOLBA
Básník, prozaik a literární a filmový kritik Jan Štolba se narodil v roce 1957 v Praze. Necelý rok studoval na Pedagogické fakultě Karlovy univerzity, po nedokončeném studiu pracoval jako skladník, ošetřovatel, sanitář, opisovač not, topič, listonoš, učitel ve zvláštní škole a hlídač.
„Jsem už jenom přízrak, převlek, skoro nic. Jenom neustálé přesuny a transformace v mých buňkách. Rhizopus nigricans: Lidé, psi, tramvaje, muzeum plné školních výprav ve mně. Libovolně se měnit ve vlky? Všechny buněčné události kutají uvnitř jako pilní červotoči a propracovávají se kupředu ke stáří. Rozpjatý mravenec. Složím zkoušku? Jsem schopen jasně cítit neznatelné kornatění a tvrdnutí? Co bude s celou tou změtí?“ Tak uvažuje hrdina Štolbovy novely Provazochodcův sen, příznačně se jmenující Zvěd, student, který si odbývá praxi v nultém ročníku jako ordinář na psychiatrické léčebně. Zvěd je autorovým alter egem. Je to nepraktický a nezasvěcený člověk, jemuž všechno běžné připadá jako vybočující z normálu a z hranic slušnosti, zatímco všechno nenormální, pošetilé, nepraktické a šílené jako by bylo potřísněno svůdností a neopakovatelností dávného mýtu.
Štolbův hrdina nachází blížence spíš mezi chovanci léčebny než mezi personálem, lékaři a sestrami tohoto středověce hrůzného domu. Jako by se ten pravý svět nacházel až za hranicí normálnosti, v prostoru vyšinutém a vykolejeném z pravidel, ale také poznamenaném jaksi zevnitř, z čirého a možná až postromantického šílenství nemoci, ale v důsledku i dobrovolnosti šílených zůstat šílenými navzdory léčbě, vtěsnávání zpátky do kleští normality. V této magické próze, ovlivněné do jisté míry surreálnou poetikou, jako by byl autorem do literárního podobenství převáděn Foucaultův filozofický pojem šílenství a šílence jako bytosti společností zavržené a nepochopené, ale zároveň mnohem ryzejší a opravdové, protože nedotčené zkázou a špínou světa. Předivem konkrétních scén, výjevů a příběhů z psychiatrického ústavu a jeho bezprostředního „privátního“ okolí prostupuje u Štolby jakýsi kontratext, kontrapunktické citáty z knihy českého mystika a znalce a propagátora okultismu Karla Weinfutera Tajné společnosti okultní. Citáty dokreslují Zvědovo hledačství a zdůrazňují jeho ponoření do nenormálnosti jako jediného modu vivendi alespoň trochu snesitelného, protože provanutého duchem v čase vyznávajícím jen utilitárně povrchní hodnoty.
Téma, které Štolba autobiograficky zachytil v Provazochodcově snu, když využil vlastní zkušenost sanitáře a „zdravotního bratra“, je dál rozpracováno v rozměrném románu Město za, který bývá označován jako „jazzový“ a jenž je situován do osmdesátých let. Opět má výrazné autobiografické a konfesijní rysy. Hrdinou je mladý saxofonista, který se snaží – zčásti úspěšně, zčásti marně – uniknout z nirvány normalizačního bezčasí do extravagance a výlučnosti jazzových tripů a seancí neboli tam, kde nás hudba a její provozování/prožívání posouvají za zmíněné hranice normálnosti, tedy k jakémusi znělému a smysluplnému šílenství, jímž je v homeopatickém duchu léčeno nebo alespoň zmírňováno vnější šílenství hektického života a pokrytectví duchaprázdné doby. Román Město za může připomínat idylický svět Josefa Škvoreckého ze Zbabělců nebo Prima sezóny. Byl-li zamerikanizovaný jazzový kult pro Škvoreckého únikem před náporem německé nebo komunistické totality a souběžně i návratem do posledního torza ráje, u Štolby je interesantní sám proces, ve kterém na sebe člověk bere úděl úniku. Jan Štolba je také výsostným básníkem.
Poezie, kterou píše a publikuje častěji než prozaické texty, prostupuje i světem jeho novel a románů. Stále je v ní přítomna žíznivost a nenaplněnost lyrického já, nekonečná procesuálnost, život plný zvratů, proměn a nestálosti. Jako by před námi stál básník s ahasverovským cejchem, pohybující se mezi tělem a stínem, mezi tím, kdo se všeho zříká, a tím, kdo po všem nenasytně dychtí. Štolbův lyricky traktovaný svět se vyznačuje torzovitostí, zrcadlovou mámivostí, pocitem nenaplněného skutečna, přesouvajícího se na pole snu a vizionářství, které je živější než realita a jež nakonec zůstává jediným prostorem a majetkem člověka. V básni Kus ze sbírky Nic nemít dochází až k jakési poetické derridovské dekonstrukci: rušná a klamná civilizace města se prolamuje do šklebící se všednosti vesnické návsi, z níž se dál v tomto obráceném filmu, v této lyrizující retrospektivě, odehrává rozpad a metamorfóza až k „zaplivanému překocenému ostrovu“, k místu, které ve skutečnosti není, ale přesto je „napůl zapomenutým průchodem / kudy obchází / nenarozené dítě / s povinnou vizáží dospělého“.
V dosavadní intelektuálně propracované a zralé, ale také hluboce empatické poezii, je Štolba hledačem dětské průzračnosti, vědomým si naší zatíženosti dějinným a civilizačním krunýřem, v důsledku vnímaným jako překážka, maska, mimikry před čistotou nahoty. Štolba je rovněž světoběžníkem, člověkem dvojího domova: tady a jinde, za pražským oknem a za mořem, v dálce, ať je jí New York, kde žil dva roky v poloemigraci, nebo Austrálie, kam se básník opakovaně vrací. Jestliže v knize Nic nemít se vyrovnává se vzpomínkami, s nejistotou a otevřeností domova, ve svazku básní, ale také deníkových záznamů a postřehů Den disk se prostupuje stejně tak středoevropský prostor jako Whitmanovy americké pláně, Šiktanc Českého orloje a Ezra Pound Cantos.
(js)
Medailon je aktuální k 1. květnu 2010
Kontakty a odkazy
Jan Štolba: Lomcování slovy (ukázka) - Literární.cz, 12.10.2011
Když je básník a hudebník kritikem - Český rozhlas, Pavel Kotrla, 3.5.2007
