Autoři

Po válce se Stránský intenzivně věnoval propagaci skautingu. Po únoru 1948 nemohl z politických důvodů dokončit gymnaziální studia, byl povolán k PTP a roku 1953 zatčen a odsouzen pro údajnou špionáž k osmiletému žaláři. V stalinistických kriminálech se seznámil s dalšími vězněnými literáty a začal také sám psát. I po propuštění musel vykonávat manuální zaměstnání, stále víc však externě spolupracoval s Filmovým studiem Barrandov. Znovu byl vězněn v letech 1973–1975, pak pracoval v Státním souboru písní a tanců. V roce 1990 působil v Českém literárním fondu, v letech 1992–2006 vykonával funkci prezidenta Českého centra PEN klubu. Veřejnosti je známý i jako úspěšný filmový a televizní scenárista, politický publicista a autor knížek pro děti. Je laureátem Ceny Egona Hostovského (1991), Ceny Karla Čapka (2006), Zlaté stuhy (2006) a Ceny 1. června (2007). 

První literární krůčky budoucího romanopisce Jiřího Stránského byly spjaty s poezií, šlo však o tzv. poezii vězeňskou, vznikající v krušných lágrových podmínkách a psaných bez naděje na brzké otištění. Tyto autorovy básnické juvenilie, které již tehdy sestavil do sbírky Za plotem, skutečně spatřily světlo světa více než čtyřicet let po svém vzniku; autor v nich tlumočí v poloze dokumentární lyriky zejména rozpoložení lidí žijících „za plotem“, čili v nesvobodě. Toto téma, konflikt svobodně myslícího a žijícího člověka se společností, která v dané historické a politické situaci totalitního režimu právě takové svobodomyslné a vitální jedince uvrhává do nesvobody, snaží se zlomit jejich charaktery, podrobuje je v zájmu konformní atmosféry kruté citové i mravní zkoušce, se stane pro Stránského literární tvorbu klíčovým. V tomto směru autor navázal na tematické podněty svého někdejšího politického spoluvězně Karla Pecky, snažil se však od počátku – při líčení stejného nebo srovnatelného sociálního a společenského prostředí – o odlišné pojetí postav i dějového konfliktu. Událostí české prózy zjara 1969 se mohla stát autorova prozaická prvotina Štěstí, cyklus působivých sond do života lidí vězněných v lágrech padesátých let. Do této Stránského knížky ale bylo zařazeno jen několik povídek a většina nákladu byla záhy zničena; v původním rozsahu mohla tato povídková sbírka být vydána nakonec až v roce 1998. Již na konci osmdesátých let pracoval Jiří Stránský na rozlehlých románových dílech, v nichž osvědčil především svůj smysl pro konfliktní společenskou tematiku (jejich osou a společným jmenovatelem bývá téma kriminálu, pronásledování, policejního vyšetřování atp.) v desetiletích následujících po roce 1945. Základním motivem prvních románových opusů Jiřího Stránského je konflikt mírových nadějí v životě mladé generace s velkou politickou a historickou deziluzí v letech tzv. studené války, která ochromila jejich životy a pro mnoho autorových generačních souputníků měla tragický dopad (věznění, šikanování atp.). Jak v románu Zdivočelá země, tak v pozdější Aukci spojuje spisovatel své epické vidění novodobých dějin a konkrétních lidských osudů (cílevědomě zasazovaných do konkrétních dobových reálií) s výraznou vypravěčskou drobnokresbou, směřující k vytvoření reliéfních postav, jejichž akční naturel a zjevná role modelové ilustrace společenského vývoje převažuje nad psychologickým prokreslením. Výrazná dějová tkáň těchto knih (jak povídek ze souboru Štěstí, tak i románů laděných v duchu moderní rodinné kroniky) a jejich nesporná společenská závažnost přispěly k brzkému zfilmovámí těchto titulů na základě autorových filmových scénářů – mj. Bumerang nebo Kousek nebe. Umělecký naturel Jiřího Stránského se však neomezuje pouze na romány a povídky, či na připomenutou filmovou scenáristiku, resp. na rané básnické pokusy. Autor sice píše dál prózu (mj. novelistickou knihu Tichá pošta), stále víc se však soustřeďuje jednak na knížky pro děti (Perlorodky, Povídačky pro moje slunce aj.), jednak na první práce v oblasti literární dramatiky (hry Rozhovor a Játra). Je zřejmé, že na samostatné knižní vydání čeká výběr z autorovy expresivní politické publicistiky, v nichž své pohnuté životní osudy a poučení z let strávených v kriminále snoubí s naléhavým mravním apelem vůči soudobé společnosti i vůči jednotlivci, řešícímu stále se opakující generační morální dilemata. Od devadesátých let je Jiří Stránský – též vzhledem ke svým hojným aktivitám v PEN klubu a v publicistické sféře – nepřehlédnutelnou osobností českého literárního života, jak dosvědčuje mj. rozsáhlý knižní rozhovor, který s ním vedl Jan Lukeš (Srdcerváč).

 

(vn)

Medailon je aktuální k 1. říjnu 2007

Rozhovor v měsíčníku Grand Biblio 10/2009.

Rozhovor Příběhy z lágru si "posílám" (Marta Švagrová, Lidové noviny, 6. 8. 2011)