Autoři

Poté působila krátce v knihovnickém oddělení Okresního výboru v Benešově u Prahy a v l. 1960–1970 pracovala jako redaktorka ve Státním nakladatelství dětské knihy (později Albatros). Z politických důvodů dostala v r. 1970 výpověď a věnovala se literární a překladatelské práci. V l. 1991–1993 byla zaměstnána v literárně-dramatické redakci Českého rozhlasu, kde mj. připravovala literární pásma zejména o zahraniční poezii. V r. 1991 založila při českém PEN klubu, v jehož předsednictvu působí, nadaci Spisovatelé za práva zvířat. Od r. 1994 spolupracuje s pražskou redakcí Radia Svobodná Evropa. Žije v Praze.

Básnířka, prozaička, autorka knih pro děti, ale rovněž překladatelka především Mariny Cvetajevové (přeložila a do tisku připravila několik výborů z díla ruské autorky, např. Černé slunce, 1967, Pokus o žárlivost, 1970, Hodina duše, 1971, Začarovaný kruh, 1987, Lichý střevíc, 1996) nezapře ve verších, v novelách a románech přednosti typicky ženské duše, jimiž jsou empatie, ale také zvláštní druh melancholie, prostupující téměř každou její metaforou a myšlenkou. Od nostalgie a slovansky rozevlátého smutku se pozvedá až k náznakům mytizace a obecnosti, obsahujícím stejně tak skepsi a pochybnost o podobě dnešního světa jako trvalou naději v možnost jeho záchrany uměleckou a morální kultivací či humanismem. Skoro celé lyrické dílo Jany Štroblové je zakotveno v přírodní živelnosti, odkud vyvěrají i její metafory a obrazy, přičemž základním dějištěm její poezie je tichá a do sebe ponořená pokorná česká krajina bez ostrých kontrastů a dramat, vyznačující se jenom proměnami souvisejícími se střídáním ročních dob a přechodů mezi denním světlem a noční temnotou. Už názvy jejích básnických sbírek a výborů naznačují, že básnířčin vnitřně semknutý svět je ustavičně prostupován slunečními paprsky, impresemi „světloher“, čarodějnými „fatamorgánami“, tajemností úplňku nebo torzovitostí přírodních tvarů a morfologií, jež ozářeny nabývají v jejích verších antropomorfních rysů a dojmů někdy až přízračných, baladických, jindy lidsky důvěrných a pohádkových. Těmito živelnými prostory a síněmi se v poezii Jany Štroblové vinou a klikatí neustále postulované a nikdy v úplnosti nedosažené láska, přátelství, potence mezilidského vztahu, nabývající jednou kontroverzní, jindy přívětivější tvářnost a dynamiku, která jako by byla hnacím motorem veškerého básnění této žensky subtilní, ale i mateřsky pevné duše. Intenzitou prožitků milostného citu i zklamání, ale také tendencí k hluboké sebereflexi a k pochybnostem, vyznačujícím člověka citově konstituovaného i mučeného nedostatkem sebevědomí, se Štroblová ocitá v blízkosti právě Mariny Cvetajevové (bojovnost proti skepsi, útočnost proti rezignaci) nebo rakouské básnířky Ingeborg Bachmannové, marně hledající příbytek lásky v nelidském světě. V kontextu české poezie je Štroblová solitérkou. Poetikou se snad přibližuje ke generačně starším Jarmile Urbánkové nebo Jiřině Haukové, ovšem na rozdíl od estetické uhlazenosti veršů Urbánkové ční z její poezie občas trn, rozdírající rány, ale vždy nakonec otupený vzkříšením naděje, která zas absentuje zejména v pozdních sbírkách Jiřiny Haukové. Poezii, která je těžištěm její literární práce, začala knižně publikovat již koncem padesátých let. Prvotinou byla kniha Protěž, vydaná roku 1958. Další tři knihy vydala v průběhu inspirativních šedesátých let, aby se pak v nastupující normalizaci jako básnířka odmlčela a věnovala se třeba tvorbě knih pro děti. V roce 1979 vydala pohádku Zapomenutá korunka. V průběhu sedmdesátých let rovněž přebásnila překlady staré čínské, arabské a lidové tibetské poezie. Prvním retrospektivním ohlédnutím se na její básnické dráze byla kniha veršů Úplněk, v níž se na konci sedmdesátých let uchyluje k jinotajům a k nepřerušovanému milostnému dialogu, aby svůj vřelý cit někdy až patetizovala, jindy halila do mytických alegorií a symbolů, které od toho okamžiku budou konstantou její tvorby až do současnosti. Vedle osobitého symbolismu prostupuje básněmi Úplňku i sklon k pohádkové fantazii, k zvláštnímu kouzlení a vyvolávání bytostí zakletých do kamenů nebo do kmenů. Je zde rovněž tendence k metamorfózám v ovidiovském smyslu a významu. V průběhu osmdesátých a zejména devadesátých let Štroblová v básních evokuje sen jako „skutečnost přenesenou odjinud“, aniž by při tom využívala surrealistických postupů a instrumentářů. Některé úzkostné sny jí přerůstají do podoby rozsáhlých „příběhových“ skladeb či poém, z nichž je poskládána např. kniha Fatamorgány. Lyricky baladický příběh získává někdy tvar jakéhosi zlyrizovaného vnitřního dramatu s pohádkovými i reálnými rysy, jež se vzájemně prostupují. V poémě Překročený stín je půdorys básně vyklenut na klasické báji o milém, proměňujícím se v sokola, kterého chce milenka u sebe udržet a proto mu spálí křídla. I v další skladbě z Fatamorgán, v Návratu ztracené krajiny, se objevu motiv z báje o Fénixovi, povstávajícímu z popela. Skeptický, někdy až depresivně pesimistický tón se stává dominantním v knihách vydávaných v průběhu devadesátých let. Názvy básní ze sbírky Světlohry mnohé napovídají: Hřích, Oběť, Klec, Nespavost, Prohra, Hrob, Strach, Bolest. Poezie se tu ocitá na rozcestí mezi elementární a rudimentární zemitostí a drsností a mezi predestinovanou metafyzikou. Odtud, z tíživosti snů jakési Růženky začarované v bájném zámku a zahradě, překračuje autorka svůj melancholický stín směrem k rozhovoru se zatím spíš jen tušenými než slyšitelnými „hlasy“. Zároveň proniká a prosekává se chaosem přítomného světa až k počátku, k arché, k „pabájím“ a „nemodlitbám“, k „polosnům“ a k odvozeninám okamžiků, jež v knize Hlasy nazývá zdrobněle „okamžitky“. V „nemodlitbách“ se vyrovnává s pochybnostmi o víře a jejím smyslu v moderním profánním světě. Integrální součástí konfesijně a filozoficky laděného básnického díla Jany Štroblové je její práce prozaická, jednoznačně nesoucí autobiografické rysy a psaná poněkud v duchu „poezie všednosti a revolty“ 60. let minulého století. Takový je např. její román Hra na sochy, ve kterém se vyrovnává s uplývajícím časem a který je charakteristický někdy až nahořklým adorováním mládí. Symbol sochy tu hraje důležitou roli: sošnost představuje strnulost a zastavený čas, návrat téměř proustovský, který je podle mínění autorky dopřán právě jen chladnému kameni a lidskému snu.

V roce 2011 laureátkou ceny Vlastní cestou, kterou každé dva roky uděluje za celoživotní dílo České centrum Mezinárodního PEN klubu.

 

(js)

Medailon je aktuální k 1. květnu 2011

www.pwf.cz/cz/archiv-autoru/jana-stroblova/

www.obecprekladatelu.cz/S/StroblovaJana.htm