Autoři

S hudebníkem Jiřím Šlitrem vytvořil autorsko-hereckou dvojici, po Šlitrově předčasné smrti se jeho stálou hereckou partnerkou stala Jitka Molavcová. Kromě hudební a divadelní tvorby se věnuje též výtvarnému umění, literatuře a filmu. Žije v Praze.

Začátky tvůrčí dráhy Jiřího Suchého spadají do poloviny 50. let minulého století. Populární hudbě tehdy vládly (kromě budovatelských agitek) sentimentální taneční písně o lásce. Do této atmosféry vstupuje Suchý se songy typu Zlomil jsem ruku tetičce, v nichž se ozývají autorovy typické výrazové prostředky: dadaistická hravost, nadsázka, bravurní rýmová technika a osobitá práce s jazykem vůbec. Později k nim přibude ještě poezie bez patosu, lyrická groteska, moderní řetězení obrazů, prolínání stylových rovin – a nutno dodat, že i jistá dávka sentimentu a nostalgie, což však nebránilo tomu, aby Suchého písně nabyly v 60. letech jaksi mimoděk rozměru programového odmítnutí či ignorování dobové ideologičnosti a předstíraného patosu. Právem si tento kulturní všeuměl vydobyl největší renomé na poli písňového textu, neboť jej obrodil a vstříkl tomuto žánru do žil nový život. „V mladém věku jsem se naučil číst moderní poezii a dívat se na moderní obrazy. Voskovec a Werich mě naučili, jak přinutit češtinu, aby se přizpůsobila džezu,“ vzpomínal později ten, který naučil česky rokenrol a další importované hudební rytmy. Pomohla mu v tom – samozřejmě při zachování rýmové struktury – hravost a uvolněná obraznost moderní poezie.

Často se vyznával z obdivu Nezvalových veršů: „Chaplin veze milé dar / Na motocyklu / Zrcadlo / Hvězdy / Kaviár / Vše co je k jídlu“. Mezi své další inspirátory řadil kupř. Morgensterna, Rimbauda, Chestertona, z výtvarníků pak Chagalla, Dalího, Tichého aj. Poetiku Suchého textů můžeme dobře ilustrovat na jedné jediné sloce jeho poémy Kuchyňská měsíční svita: „Měsíci měsíci měsíci / Tančíme ku tvojí poctě / Tulíme se tu líc ku líci / Jako ty cibulky v octě…“ To je kondenzovaný Jiří Suchý, neboli: lyrika, slovní hříčka, prvky dada, pevná forma, štěpný rým, občas knižní výraz, celková libozvučnost. Ovšem poetičností či jazykovou komikou se estetická ani významová šíře jeho textů nevyčerpává. V autorovi se čas od času ozývá i skrytý moralista: Ať už brojí proti válce (Tulipán), defétismu (Život je pro mě obnošená vesta) či zautomatizovanému vnímání světa. Víru ve všední zázraky (tedy v to, co je skryto za zrakem) najdeme v řadě jeho nejpopulárnějších písní: „Dítě věří tomu / Že z domu do ulice / Vede třeba chodba tajná / O takové věci / Domovní důvěrnice / Nemá ani šajna.“ (Dítě školou povinné) či „O vlasy už nestará se / A diví se světa kráse // Vidí plno jiných věcí / A to za to stojí přeci“ (Marnivá sestřenice). Divadelní aktivity Jiřího Suchého jsou spjaty především s jeho domovskou scénou. Semafor, na jehož jevišti se prolínal slovní humor s muzikantskými klauniádami, byl nazýván „divadlem písní“ či „hudebním divadlem“.

Ačkoli se Suchý se svým kolegou Šlitrem značně inspirovali tvorbou V + W, nekopírovali ji. Jak řekl svého času Jiří Šlitr: „Směřujeme k jinému žánru než Osvobozené divadlo, ne k politicko-satirické revui, nýbrž k hudební komedii.“ Semaforské hry byly pásmem dialogů a písní spojených často pseudoepickým motivem, někdy se jím stalo nostalgické vzpomínání na zlaté časy kabaretu, tingl-tanglu či grotesky, později se Semafor našel i v parodicky laděných parafrázích klasických textů (viz Erbenova Kytice). Postavy her většinou nemají psychologickou prokreslenost a děj postrádá dramatickou klenbu – pro semaforskou poetiku to ovšem nebylo vůbec podstatné. Jak Suchý posléze rekapituloval: Naivní začátky Semaforu to vyhrály u publika tím, čím se lišily od dokonalého divadla – směsí umění a neumění, nezodpovědnosti a upřímnosti a hlavně legrace. A také specifickou generační atmosférou, v 60. letech Semafor fungoval na způsob magnetického pole. V době normalizace (Šlitr umírá roku 1969) byl Jiří Suchý z příkazu „vyšších míst“ vědomě upozaděn. Nicméně nezahořkl: zkoušel v divadle různé tvůrčí cesty, různé herecké symbiózy (jako nejústrojnější se ukázala spolupráce s všestranně talentovanou Jitkou Molavcovou), ale nakonec jako by se tvůrce uzavřel v jistotě tradiční semaforské poetiky, kterou není potřeba radikálně měnit.

Občas mu bylo vytýkáno, že se jeho svět stal „poetickým vetešnictvím“ (Přemysl Rut), ovšem vzhledem k tomu, že Suchý nikdy neopustil zbraně hravého dada i surreálné snovosti, zůstal svět jeho textů i nadále magickým místem, byť s patinou jistého formálního konzervatismu. Po roce 1989 – vědom si, že „zenit své popularity jsem pochopitelně už dávno překročil“ – se vrhá do nových projektů, včetně řady knižních počinů. Od uměleckých memoárů přes rozverné erotické lexikony či soubory, v nichž metodou koláže skládá pestrý obraz svých tvůrčích aktivit (písně, básně, říkadla, vzpomínky, úvahy, drobné prózy, kresby, fotografie ad.), až po sbírky poezie, kde jeho hlas poněkud zvážněl a vidění světa potemnělo (viz třeba sbírka Černá vzducholoď), aniž by však jeho psaní ztratilo původní poetický náboj a v rovině významové všeprostupující naději. V současné době mu zároveň vycházejí sebrané spisy.

 

(jn)

Medailon je aktuální k 1. květnu 2011

E suchy-jiri@volny.cz

www.semafor.cz

 

http://cs.wikipedia.org/wiki/Jiří_Suchý

Profil autora na webu Festivalu spisovatelů Praha

Jiří Suchý: Když jsem chtěl, napsal jsem si i parašutistu - Deník, Jana Podskalská, 1.10.2011

Rozhovor s hercem, zpěvákem a textařem Jiřím Suchým - Týdeník Rozhlas číslo 40/2011, Milan Šefl