Básník, kritik a esejista Jan Suk se narodil 14. července 1952 v Benešově. V letech 1972–1979 studoval na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy obory filosofie, historie a estetika. Pracoval mj. v Národním muzeu, v Ústavu pro výzkum kultury a v Národní knihovně, od roku 1992 působí v nakladatelství H & H (od 1994 jako šéfredaktor). Je činný též jako editor a autor knižních komentářů.
Dlouhou dobu Jan Suk publikoval své básně pouze příležitostně a svou první knihu veršů Potopené pevnosti vydal relativně velice opožděně, jako by si tento knižní dar schovával až ke svým abrahámovinám. Takové opožděné debuty se zpravidla vyznačují myšlenkovou zralostí a velkou tvůrčí kázní, obvykle se v nich demonstruje estetická orientace autorova – a ani Jan Suk v tomto ohledu nebyl výjimkou. Pokud však šlo v určitém smyslu o literární prvotinu bezmála “tajného” básníka, v době vydání Potopených pevností byl již Suk širší veřejnosti znám víc jako kritik a editor, který si svými recenzemi, medailony a úvahami zejména nad veličinami české (resp. světové) poezie získal velké renomé. Pro tyto kritické práce Sukovy (které vyvrcholily knižním vydáním jeho esejů Krysy v Hadrianově vile) byly příznačné nejenom následováníhodná erudice ve světě poezie tuzemské i cizozemské, ale též vskutku výsostná schopnost vcítění se do básnického tvaru a autorova konkrétního tvůrčího naturelu. Tyto Sukovy dispozice se průkazně převtělily i do jeho vlastní tvorby, jak se ukázalo hned v jeho první knize veršů. Té autor dal poněkud emblematický název Potopené pevnosti. Zmíněná emblematičnost zrcadlící se již v názvu sbírky zjevně odkazuje k principiální lyrizované fenomenalitě Sukových veršů. Ty jsou sice vesměs jako by zaklíněny do reálných či empirických zážitků subjektivního časoprostoru, v souladu s tvůrčím záměrem se však z nich vykliňují výš či dál, směrem k nadčasovému a nadprostorovému pojetí univerza, čili do tradičních hájemství filosofické lyriky. Zvláště v tomto svém zacílení je Suk důstojným pokračovatelem a spřízněncem Holanovým: Podobně jako klasik české poezie výrazně vnímá metafyzično konkrétnosti a zároveň i konkrétnost každodenní metafyzičnosti. Ze stejnou náruživostí se autor nechává opájet a očarovávat významovými dichotomiemi a oxymorickými spojeními – a odtud pak vyvěrá bezmála esteticky gurmánské Sukovo úsilí “zrcadlit nezrcadlitelné”, vyslovit ve svých textech cosi nevyslovitelného, vnějškově zamlklého. Odtud pramení jeho bytostné nepochybování o možnostech kráčet za “světlem tmy”, jakož i jeho smysl pro tak časté překrývání osudu rouškami náhod a nahodilostí, aby se potom životní dráha zase vyloupla z příkrovu této náhodnosti. Tohle všechno u Suka vyznívá stejně přirozeně jako je přirozené univerzální filosofické tázání se po smyslu dění a bytí včetně estetického jsoucna. Pokud ale spojujeme Sukovu vytvarovanou vizi potopených pevností coby lidských poutí (nebo vůbec našeho lpění na vědomí též posvěceném) především s žánrem fenomenologicky koncipované filosofických meditací, rozhodně nejde novodobou lyriku knižní, spekulativní, vykonstruovanou, o nějaké mechanické zrcadlení světa v nás. Autorovo zralé rozjímání o nezbytnosti “přijít sám k sobě” je očistně vnořeno do ryze poetické hladiny, v jejichž hlubinách se imaginace a intelektualizace svrchovaně doplňují. V těchto souřadnicích se vše může jevit rovněž jako stín předmětného nepředmětného světa, jako fata morgana, jako “vzývání a pokoušení” žíznivých, ale třeba i jako doznívající ozvěna zdi zhroucené před krásou (a nekrásou). Pro Suka je též charakteristické tíhnutí k maximalismu výrazu: Proto se také celá sbírka opírá o důvěru v “nesmrtelnost slov” a v poezii, která může bát “ozvěnami z nich”.
(vn)
Medailon je aktuální k 1. červenci 2007
