Básnířka a publicistka Pavla Šuranská Waňkovská se narodila 18. května 1982 ve Zlíně. Absolvovala Základní školu pro nevidomé a slabozraké v Brně a Konzervatoř a ladičskou školu Jana Deyla v Praze (klasický zpěv, hra na příčnou flétnu a klavír). Spolupracuje s Českým rozhlasem, na jehož vlnách debutovala v r. 1994. Její texty se objevily např. v Literárních novinách, Souvislostech, Welesu, Psím víně, Tvaru či Lidových novinách. Žije v Praze a Březolupech.
Poezie Pavly Šuranské vznikala mezi autorčiným třináctým a patnáctým rokem života. Přes veškeré vlivy záměrně primitivního básnění autorů tuzemského undergroundu, které Šuranská opakovaně přiznává, jsou její verše rozkročeny mezi expresionistickou dikcí, v jejímž sžíravě introspektivním duchu básnířka touží „uzamknout se do své bolesti a říkat, že nejsem“, a tradicí českého religiózního básnictví v jádru vyznávajícího především tichou pokoru a touhu „sklonit se nad zelenou trávou, políbit a odprosit ji za ranní srp“. Knížka Tvar jiného ticha je živelnou zpovědí člověka, který s každým veršem ztrácí sílu, „umírá pod dvěma vyhaslými sopkami“, ale zároveň sílu nachází, neboť „nejčernější noc“ – jak Šuranská píše – „je mojí nadějí“, jedině tehdy „mnou proudí síla, život a nesnesitelná veselost“. Právě z noci, ze spánku, tmy anebo snu jako metafor nemožnosti člověka spatřit svět vlastníma očima, vynořuje se „třetí břeh“ poezie Pavly Šuranské: její takřka prozaizovaná promluva prozrazuje intuitivní příbuznost s básníky surrealistické nebo magickorealistické orientace. Za básnířčinýma „pohaslýma očima“ se realita přirozeně protíná s nadrealitou, nezměrně svobodná fantazie vnitřního světa a intenzivní rimbaudovská vidoucnost vynahrazují nikdy nespatřené kulisy, postavy a děje vnějšího světa. V úhrnu básně Pavly Šuranské působí obdivuhodně vyrovnaně: „Že bych nějak nad sebou plakala, to ne, to v žádném případě. Vlastně už tím, že jsem život dostala, už tím je potřeba si ho vážit. Na pravý oko nějaké světlo vidím, a jsem ráda, že můžu vidět sluneční paprsky, i když vidět úplně bych už asi nechtěla,“ svěřila se autorka v jednom rozhovoru.
(rk)
Medailon je aktuální k 11. červnu 2010.
Foto Dagmar Waňkowská pro literární obtýdeník Tvar 12/2010
E p.suranska@seznam.cz
Rozhovor se Svatavou Antošovou z literárního obtýdeníku Tvar 12/2010 
zde
