Autoři
Pavel ŠVANDA
Spisovatel Pavel Švanda se narodil 6. června 1936 ve Znojmě. Od roku 1938 žije v Brně. V roce 1958 nebyla přijata jeho diplomová práce, a tak ukončil studium dějin umění na Filosofické fakultě brněnské university bez diplomu.
Vychováván s vědomím prvorepublikové vlastenecké a legionářské tradice (jeho otec byl důstojník z povolání), měl Pavel Švanda záhy zjistit, že jeho životní cesta zřejmě nepůjde ve shodě s dobovým optimismem. Už v mladém věku si uvědomoval tragický osud své generace, vyrůstající v protektorátu, a poté plynně přebírané a „propírané“ výchovnými zásadami socialistického zřízení. Že se s jeho doktrínami záhy dostane do kontroverze bylo nasnadě. Počátkem padesátých let dvacátého století se Švanda stal společně s básníkem Jiřím Paukertem-Kuběnou zakládajícím členem brněnské frakce společenství Šestatřicátníků, které s odstupem nahlíží jako „skupinu velmi mladých lidí, kteří byli zahnáni do sociální defenzivy“. Tímto pocitem byla ovlivněna i Švandova prvotina, povídkový soubor Anonymní povídky, spojující usilování francouzského nového románu a experimentální prózy s vědomím dobové frustrace. Prožitek pomíjivosti a snadné destrukce idejí i života ve své podstatě a hodnotách v Pavlu Švandovi upevnil existenciální východiska. „Vysvobodit náš úděl z banality dokáže asi jen poezie a filozofická meditace. A modlitba. Ale přece jen jde o to, abychom svou existenci dokázali uchopit nejen jako sypký souhrn rozčilujících náhod, nýbrž také jako nepochybnou, i když ne vždy zcela průhlednou hodnotu.“ Knižně Švanda publikoval poezii, sahající k archetypům biblickým i antickým (Na obou březích, Noemův deník, Cestou z Kainova pohřbu), povídky s tématikou paradoxních souvislostí života a smrti (Portréty, Libertas a jiné sny, Krajina s trnem v oku) či román o vztahu mladého muže a starší ženy s kriminální zápletkou (Hodinka profesora Bojera). Jeho tvorba má výrazný tón, který lze charakterizovat jako podstatné hledání, vnímající banalitu a běžnost jako inspirativní moment a výzvu k filozofující analýze vztahu postavy ke skutečnosti, vyslovující nesmyslnost lidského života v materialisticko-konzumním světě, zbaveném nutnosti transcendentního přesahu, jakož i křehké rovnováhy mezi nutným řádem a svobodou jedince. Bytostně vlastním a sympatickým způsobem literárního vyjádření je pro Pavla Švandu forma eseje (knihy Zkušenosti, Věčný nedostatek věčnosti). Je pro něj „asi jediným žánrem, v němž lze v češtině myslet. Anglosas nebo Francouz může myslet i v poezii. Myslí-li český básník, tak se nad ním vznáší kletba: on mudruje. Ani česká próza nevyniká intelektuální břitkostí. Zbývá esej jako jakési útočiště“. Svými texty, „zavěšenými“ mezi filosofickou reflexí a meditativním esejem, se snaží vést aktivní a funkční dialog se svým okolím, a především nahlížet lidství, hledat duchovní oporu pro život člověka. Stěžejním je pro Pavla Švandu pojem kultura. Zkoumá její možnosti a omezení, jakož i pestrost škály, v níž může životaschopně fungovat. Dostává se tak k definování kultury nejen z pozice filosofické či společenské, ale též etické a estetické. Zásadním způsobem též uvažuje o potenciálech „soužití“ kulturnosti a politiky. „Nemyslím, že politika musí být nutně nekulturní, nýbrž že kultura nás učí, co je správné a co je nesprávné. Tam, kde se různá pojetí dobrého a špatného dostanou do aktuálního sporu, je nutné, aby politici demokraticky soupeřili, a to tak, aby se různá mínění v praxi vytříbila a vyvážila.“ Smýšlením je Švanda konzervativec. Východiskem i fundamentem jeho úvah jsou tradiční křesťanské hodnoty, jejichž přirozenou součástí je však rezervovaný poměr k církevní praxi. Postoj intelektuála v novověké kultuře, především v dramatickém „ringu“ dvacátého století je mu apelem k přemítání o identitě a mravně hodnotové krizi současného člověka. Ve své poezii, prózách i esejích hledá Pavel Švanda odpověď na zásadní otázku: Co si vlastně myslíme a jak prožíváme sebe a svět?
(mmm)
Medailon je aktuální k 1. prosinci 2006
