Ve dvaačtyřiceti letech se vrátil do Tasova, pracoval na tamějším úřadě a posléze, zvláště po odchodu do důchodu, začal psát – nejprve drobné regionální publikace a poté také vzpomínkové prózy.
Ve všech svých beletristických titulech Karel Švestka v prvé řadě chce vzdát hold svému „rodnému kraji“, neboli Demlovu Tasovu a vůbec západomoravskému Tasovsku včetně jeho obyvatel. Debutoval v roce 1985 nevelkou knižní vzpomínkou nazvanou Ohlédnutí a na jeho tvůrčí vývoj mělo od osmdesátých let nepochybně velký vliv tehdejší seznámení a sblížení s demlovskými badateli – s významnými kritiky a editory Vladimírem Binarem a znalcem katolické literatury Radovanem Zejdou. Ti ho postupem času vedli k tomu, aby právě „rodný kraj“ Jakuba Demla, uvedený Tasov a Tasovsko, byl i prostřednictvím Švestkových memoárových střípků jako by „nasvícen“ z pohledu klasikova krajana, představitele jiné, mladší generace a zároveň znalce místních reálií, jakož i svědka pozdních Demlových osudů. To se zřetelně projevilo kupříkladu ve Švestkově próze vydané pod souhrnným názvem Couvání do času, která kromě nového textu nazvaného Pastely (ten tvoří jádro celé publikace) obsahuje i zmíněné autorovo starší vzpomínkové vyprávění Ohlédnutí. Rok nato za tuto knihu obdržel Karel Švestka prestižní Cenu Egona Hostovského – a na poetiku daného titulu autor, působící a žijící v ústraní, navázal i v textu, který po Ohlédnutí a Pastelech celou „tasovskou“ trilogii uzavírá: totiž v próze Pohled z mostu. Také v tomto titulu jde umělci ze všeho nejvíc o citlivé vyobrazení mnoha tváří konkrétního regionu, také zde narazíme na zajímavé demlovské reálie a vůbec na četné demlovské regionální filiace. Švestkova poetika vskutku do určité míry může připomínat pohled z mostu, mnohem víc ale pohled z mostu do údolí, do krajiny, do světa, v němž jeho protagonisté žijí. Pro tento druh „pohlížení z mostu“ je příznačná především obzíravost, při níž vypravěči vyvstávají v paměti vždy pouze některé, nevyhnutelně dílčí epizody – a v souvislosti s tím, jak putuje ve své paměti po „rodném kraji“, znenadání se vynořují ještě další a další historky a historie, další a další kusy života či střípky osudu; a někdy jde i o vstupování až někam za horizont kraje, čili do prostoru, do nějž při lineárním pohlížení z pomyslného mostu nebývá v lidských silách nahlédnout či dohlédnout. Podobným způsobem Karel Švestka postupně vytváří jakousi kolektivní mozaiku osudů lidí z jeho kraje – a tuto mozaiku někdy skrytě rozšiřuje a zpestřuje ještě dalšími postřehy; nejednou ovšem ke svému původnímu vylíčení už nic nepřidává a spokojí se s tím, co už pověděl nebo prozradil předtím. Jeho narativní metoda „pohledu z mostu“ umožňuje k některým postavám a sudbám se navracet, a k jiným zase nikoli – a tato metoda spisovateli maximálně vyhovuje. Karel Švestka se totiž ve svých epizodách, skicách a portrétech zaměřuje zvláště na vše rudimentární v člověku, na to, co tvoří milníky podél jeho životní cesty a co představuje středobod naší psychiky.
(vn)
Medailon je aktuální k 1. květnu 2008
