Autoři
Roman SZPUK
Básník Roman Szpuk se narodil v Teplicích 4. září 1960. Prvních pět let života prožil v Havířově, kam se rodina přestěhovala. V roce 1980 maturoval na Střední průmyslové škole v Teplicích a začal studovat na Vysoké škole ekonomické v Praze.
Dosavadní básnické dílo Romana Szpuka, vycházející knižně až po roce 1989 a shrnuté do více než patnácti svazků, se rozpíná mezi ozvukem věčných máchovských poutí k nekonečnu a mezi tíhnutím k bratrství stejně laděných duší oněch tuláků, zavrženců a samotářů, jak putují dějinami lidství i poezie od Bašóa přes Villona, Danta, Blakea až k Rimbaudovi nebo třeba k polskému osamělci Edvardu Stachurovi, jehož je Szpuk nadšeným obdivovatelem. Sám sebe Szpuk charakterizuje jako bytost lesní, homo silvaticus, nebo jako člověka, který na cestě krajinou, a zejména jeho milovanými horami a podhůřími se zakrslými útvary vesnic, samot a maloměst je mužem, sázejícím pomyslné rostliny básní obdobně jako Elzéard Bouffier, „muž, který sázel stromy“, ze slavné Gionovy prózy, jemuž básník připisuje jeden oddíl své lyrické kompozice Troucheň (2002). Szpuk je básníkem mélickým a hymnickým, a to již od knižní prvotiny Otisky dlaní, do níž shrnul část své samizdatové a do osamělého prostoru šeptané poezie z časů, kdy nemohl oficiálně publikovat. První básně se objevily v roce 1985 v Revui Teplice, což tenkrát souviselo s jeho vazbou na okruh mladých teplických literátů, písničkářů, rebelantů a hospodských rváčů, nonkonformních bytostí, ať duchovně i nábožensky orientovaných tu na rozličné varianty křesťanského étosu, jindy na postsurrealistická východiska a dozvuky, jindy zas až na undergroundový kolorit efemérních textů, šířených většinou ústně v kruhu přátel. O Silvestru 1982 Szpuk založil na římsko-katolické faře v Příchovicích literární sdružení a komunitu, která snad pod vlivem válečné Skupiny 42 nebo německé poválečné Skupiny 47 dostala název Skupina XXVI. Jak tvrdí v rozhovoru pro katolický časopis Promlky, Skupinu založil nejdřív s dvěma básníky, Květou Brožovou a Pavlem Kukalem, jako reakci „na potřebu několika osamělých poetů scházet se a sdílet společně nejen poetické snažení, ale i osud vyděděnosti ze všech hlavních proudů té doby, ať již oficiální kultury či disentu“. V osmdesátých letech vydala Skupina tři almanachy, neorientované výlučně na poezii, ale také na jiné žánry, ve kterých se vedle Szpuka a uvedených zakladatelů začaly objevovat osobnosti s poetikou často různorodou a protichůdnou – od Svatavy Antošové přes Pavla Kolmačku, Jiřího Haubera, člena souběžně působící skupiny Portál, od klasiků české spirituální poezie Františka Daniela Mertha a Ivana Slavíka až k mladé generaci básníků a básnířek, jakými jsou nebo byli Oscar Ryba, Hana Fousková, Patrik Linhart, Robert Janda, poděbradský písničkář Martin Vácha, Jarmila Hrabalová, Iveta Pokorná, Sabrina Karasová aj. Přestože Szpuk napsal několik manifestů „Šestadvacítky“, tato supina nikdy nevystupovala jednotně s vyhraněným programem nebo pod praporem spíš neoficiální spirituality a náboženskosti. Koncem osmdesátých let Skupina kontaktovala literární teoretičku Květu Neradovou, jednu ze zakladatelek periodika Souvislosti, avšak členové Skupiny včetně Romana Szpuka se nikdy neshodli doslovně s proklamacemi takto orientovaných teoretiků a umělců, protože se jim zdály být příliš zkostnatěle oficiální a klerikální. Skupině naopak vyhovovala volnost, toulka krajinou, máchovská meditativní samota, živelnost země a jejích podob, nekorigovaná a entuziastická vášnivost být básníky proti všem dobovým protivenstvím i proti civilizaci „mobilů a počítačů“. Bylo jen přirozené, že tato vyhraněnost přetékala někdy do diskusí a polemik téměř anarchistických a obrazoboreckých a že někteří členové připomínali veřejnosti „řvouny, opilce a rváče“ (Roman Szpuk). Všechno, co charakterizuje Skupinu XXVI., jako by se velkým obloukem dostávalo i do Szpukových filosofujících, krajinných, lesních reflexí a exkurzí na okraje nebo až za hranice civilizovaného světa. Szpuk v kterékoli roční době nachodí sám desítky kilometrů za dne i v noci po šumavských hřebenech mezi trouchnivějícími kmeny padlých stromů a medituje pak ve verších o klíčových pojmech života, lásky a smrti. Jeho poezie, v zásadě bez velkých zvratů, psaná kultivovaně, i když často i drsnojemně, se pohybuje v dimenzi panteismu, spojeného s novodobým tuláctvím poničenou zemí a přírodou až k pohledům vzhůru do vesmírných, téměř březinovských dálek, kde krouží jako na známém van Goghově obrazu neklidné, vířivé hvězdy. Je pro Szpuka příznačné, že poměřuje marasmus spletitých lidských vztahů vznešeností až goethovsky pojímané „tvůrčí“ přírody. Básník se vyznává z toho, že ho k poezii přivedla hudba, konkrétně jeden exaltovaný zážitek, kdy se mu v šumavském tichém přítmí zjevila náhle podstata Bachovy duchovní hudby a ztělesnila se mu nejen v konkrétním krajinném tvarosloví, ale také v podobě jakéhosi zapomenutého či dokonce poraženého božstva země. Básní ovšem ví, že i takovou hudebně slovní tišinu či obětinu krajiny může narušit nebo potřísnit „vojákova krev“ a znesvětit hlučný, hrubě uřvaný hlas všednosti (např. v básni Barvy z knihy Ohrožen skřivanem). Szpuk začínal jako prozaik, autor několika povídkových cyklů, a tak se příběhovost, konkrétnost místa a děje, promítají často do jeho básnických disputací a traktátů. Ve sbírce Ohrožen skřivanem najdeme v oddílu nazvaném Lidská hora třívětou báseň Rybářova žena, na které lze ukázat základní pilíře Szpukovy poetiky. Báseň má tři „protagonisty“: je tady rybářova žena, ocitající se ve „večeru přivřených nebeských vrat“ při modlitbě v pobřežním písku za šťastný návrat svého muže-rybáře. Žena je sama „v duchu s hejnem ryb“, podobně jako je na moři opuštěný druhý „hrdina“ básně, rybář s téměř hemingwayovským pocitem prázdnoty rozhozených sítí, jež neklesají k mořskému dnu, avšak a dno rybářovy ubohé bárky. Ta je však spojnicí s pevninou, plovoucím ostrovem osamělosti, kam k rybáři doléhají stíny živých a především mrtvých: „po hladině plují barvy / z rozpuštěných tváří utopenců“. Ty se v magickém kroužení životů a smrtí vracejí v podobě třísek a úlomků znovu k písčitému břehu, na kterém si hraje nic netušící rybářovo dítě. Bere relikvie smrti a barvy obrazů utopenců do rukou. Lidské hory versus nebeská horstva s plazícími se mračny, zelené moře lesů, ticho s nárazy větrných strun stačí básníkovi, jakým je Roman Szpuk k tomu, aby stvořily svébytný svět poezie a lyrického prožitku samotářské existence, jen tu a tam a spíš omylem než cílevědomě se dotýkajícího lidských hnízdišť a bludných samot, zavátých sněhem úzkosti i oné biblické radosti z toho, že člověk může obstát ve zkoušce živlů a temnot vně i uvnitř a že se nepřestává vzdávat naděje, jak se korunou jeho lidského stromu budou probíjet sluneční paprsky. Roman Szpuk je lyrikem samoty i bratrství, ale rovněž tvůrcem ocitajícím se na rozhraní (věčného) světla a (snad přechodné) tmy.
(js)
Medailon je aktuální k 1. lednu 2007
