Literární pozvánky

«
»
Po Út St Čt So Ne
    1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31    

Autoři

Egon L. TOBIÁŠ

Share |

Dramatik a scénograf Egon L. Tobiáš se narodil 27. dubna 1971 v Kladně. Absolvoval scénografii na DAMU a jeden rok postgraduálního studia knižní ilustrace a grafiky na UMPRUM. Krátce působil jako herec v Divadle Na zábradlí.

Věnuje se také televizní a filmové scenáristice, píše operní libreta, prózu a poezii; kreslí komiksy, maluje, pracuje jako grafik v grafickém studiu Hamlet. V současnosti patří k nejuváděnějším českým dramatikům. Žije v Praze.

Hry Egona Tobiáše zobrazují svět jako chaotický propletenec, několikavrstevný labyrint, kde původnost a originalita jsou zatlačeny do kouta citacemi, volnými opisy a odkazy. Neexistuje zde čisté a přímé sdělení, vše je obtěžkáno dalšími významy. Dramatický text Vojcev tvoří parafráze i citace z Brücknerova Vojcka, z Čechova i z Camuse. Jazyk se zde obnažuje, vystupuje sám za sebe, není nástrojem ke sdělování, ale prostředkem ke hře. Repliky se samovolně proplétají, postavy si vzájemně nenaslouchají, jde spíše o nekonečný řetězec bez vnitřního strukturování. I v Bouři 2, volné variaci na Shakespeara, se v tříšti motivů objevují narážky a citace příbuzných textů a zejména teoretických statí Jana Kotta. Na variování shakespearovské hry je postavena i hra Solingen, která libovolně přeskupuje a doplňuje hamletovské motivy. Opus Jaurés variuje čechovovskou mrtvolnou konverzační situaci. Není to však jen klasická literatura, kterou Tobiáš taví do dalších formací, v Cizinci například vystupuje Dálgliš, populární postava televizních detektivek. Hra Je suis přejímá Bressonův filmový rukopis založený na zkratce a zhuštěnosti: Souvislá promluva je místy okleštěna na základní slova: “Detektiv: Služba je služba. Chodím… podrážka… ptám se… vlastně na všechno… sem tam se zrcadlo zakalí… oči potemní… Já vím svoje. V každém kraji je taková vesnice.”

Jazyk Egona L. Tobiáše se pohybuje v rozmezí od strohých vět, osamělých slov až po básnickou, košatou obraznost. Příkladem vysoce stylizovaného jazyka, který láme hranici mezi dramatem a básní je hra Smokie napsaná vyhraněným expresivním jazykem: “Smokie: Hej, mnohostěnný tělnatý světe, slyš! / Utek jsem upocený / do listosnění, / kde, jak vidíš, místo kafe hlen. / Místo plácání skok do ztuhnutýho vesmíru, / kde jsem si tělem, peklem, nebem, / hlenem jen, / já sám, oh, ale vem si mě zpět!!!” Proud slov se v Tobiášových hrách láme do samostatných obrazů. Formální proměnlivost – zcizovací efekty, monologičnost, epičnost, eliminace děje, roztříštěnost nejen příběhu, ale i větné skladby, zkratky, náznaky, nedopovězení – popírá sdělnost jazyka a upozorňuje na vícenásobnou interpretovatelnost skutečně všeho.

Uvolněná Tobiášova imaginace do sebe strhává surrealistický tok i dialogické modely absurdního dramatu. Zcela popírá klasickou herní výstavbu, jeho hry místo dramatického oblouku připomínají spíše výřezy z nepřehledného chaosu. Nerozlišuje se v nich důležitost replik, každá věta zaznívá se stejnou intenzitou, neboť je z velké části zbavena vazeb na sousedící repliky. Postavy jsou snadno zaměnitelné, jejich vztahy se proměňují, figury nepřestávají jednat ani po smrti. Orientaci v dramatickém textu neusnadní ani autorské poznámky, které povětšinou absentují a pokud jsou přítomny, pak jsou opět netradiční: “Paustovskij: Nezdá se vám, že je trochu monotónní? Jaro, zima, podzim, jaro, podzim. (V okně se střídá šero, světlo, sníh, padající listí atd.) Pořád dokola.” Logika a kauzalita ustupují asociacím, několikasměrnému toku slov. Z tradičního hlediska se Tobiášovy texty mohou zdát nesmyslné, chaotické, pomatené, ve skutečnosti však nesnadně zaznamenávají osobité vidění mnohotvárného světa.

 

(dv)

Medailon je aktuální k 1. dubnu 2007

Kontakty a odkazy

Volané číslo neexistuje (recenze) - iLiteratura, Vojtěch Staněk, 12. 4. 2006

 

 
© 2014 VIZUS | webmaster | Používáme redakční systém Vizus CMS