Autoři

Verše, překlady, eseje a recenze publikoval časopisecky i ve formě rozhlasových pořadů. Z irštiny přeložil básně Richarda Kearneyho, které knižně vyšly ve svazcích Hra s vodou (1996) a Samův pád (1999). Přeložil rovněž prózu Adolfa Hermanna Mých prvních pět životů (2000). Edičně připravil pro nakladatelství Torst výbor z díla Jiřího Daniela Mé myšlenky se velice nepodobají dýmu (1998). Pod pseudonymem Pavel Torch vydal prózu Zvláštní význam palačinek (2004).

Velmi empatická a metaforicky sytá poezie Marka Tomana se pohybuje na ostří mezi lyrickými impresemi a črtami a mezi volnou formou delikátně umírněných, rozumem kontrolovaných protestsongů, v nichž básník vykřikuje nejen svou lásku, ale také nespokojenost s nemúzickým stavem současného světa. V první postpubertálně exponované knize Já (1987) se představil jako subtilní poeta oduševnělosti, jako člověk vyznávající spíš ztišenou podobu světa. Po desetileté odmlce navázal na tento intimní lyrický proud druhou sbírkou Jedna kabina pro dva osudy, která již názvem napovídá, že z lyrického osamělce se Toman stal básníkem hledajícím lásku, družnost, lidskou blízkost, vzájemnost, někoho, s kým by sdílel společný osud v jednom prostoru bytí. Vedle ortenovských a wolkerovských milostných veršů („Jsi noční květina / Rozhrneš své žluté plátky / a nad zmrtvělým staveništěm postele / vyjde hvězda tvé brady / V usvědčujícím ránu pak zpopelavíš / jako že nic“), majících často podobu jakýchsi starozákonních variací např. na Píseň písní („Tvůj miláček jsem tvůj / mezi liliemi / ale docela sám / ujíždím perifériemi / k poutím nočními ulicemi…“) se v druhé sbírce objevují i náznaky poezie evidentní, záznamové či stroze reflexivní. Konkrétnost, často i holá popisnost, se střídá s meditativními polohami, mířícími do oblastí téměř spirituálních. Obou těchto světů a lyrických vrstev se básník dotýká jen rezervovaně, decentně, vždy jakoby jen v nápovědi, v rozletu, v něčem, co zůstává nedořečeno nebo co čeká na čtenáře, aby text sám dotvořil. Jestliže Jedna kabina pro dva osudy je přelomovou knihou mezi nezralostí a mužností, třetí Tomanova sbírka Citoskelety rozpracovává spíš onu výše naznačenou tendenci k evidentnosti a konkrétnosti bez jakýchkoli subjektivních digresí nebo s jejich minimem. Měl-li autor v prvních knihách sklon k dekorativnosti a košatosti, zde převažují metafory drsnějšího, robustnějšího a více reálného charakteru, přičemž se tu svět subjektivně zabarvený a individuální otevřeně střetává nebo občas i prolíná s okolím, ať ztvárněným v podobě téměř fotografických momentek a postřehů skoro dokumentárních, ať zachyceným s náznakem idealizace skutečnosti, bojovnosti nebo alespoň odhodlání vyjadřovat se k veřejným, nezřídka i dějinně politickým událostem a souvislostem. Do Citoskletů se nepochybně promítly básníkovy životní prožitky i empirie vyplývající z jeho profesní dráhy a působení v diplomatických službách. Po juvenilně těkavých verších prvních knih se v Citoskeletech objevuje básník požehnaný i zatížený rodinnou odpovědností, otec dvou synů, který si už nemůže dovolit být pouhým rebelem, kterým byl v samotě mládí. I název třetí Tomanovy knihy je metaforou v dvojím smyslu. Kdo netuší, co jsou citoskelety ve vědeckém jazyku, bude toto složené slovo vnímat jako kostru citů, skelet či oporu pro něco tak proměnlivého a křehkého, čím je cit. Kdo otevře Tomanovu knihu, hned na první stránce se poučí, že cytoskelet, psáno ovšem s ypsilon, není jen buněčnou kostrou, ale také pohybovým a organizujícím systémem. Je to proměnlivá cytoplazmatická síť, která obklopuje ostatní buněčné struktury. Pro básníka je zřejmě nejzajímavějším fakt, že cytoskelet „má možnost zprostředkovávat dorozumívání mezi jednotlivými buněčnými složkami.“ Také autorovy zralé verše naznačují cestu ke komunikaci, cestu ven z lidské duše do okolního prostoru. Na Tomanově dosavadní tvorbě je sympatické, jak se snaží vymanit z osidel zranitelné a citlivé subjektivnosti a přesáhnout ji směrem k dialogu s druhými lidmi, třebaže zatím málo všímavými k poezii a k jejím nástrojům. Vedle dominantního básníka je Toman i nadějným prozaikem. Jeho prozaická prvotina Otec a syn je odvážným exkurzem do pocitové sféry muže, který se stal otcem a který tímto okamžikem začal vést nekonečný rozhovor s bytostí, která se sice kvůli němu narodila, nese jeho rysy i charakter, ale zároveň se s plynutím času od něho odděluje, vzdaluje, až se mu jednoho dne ztratí v končinách dospělosti a samostatnosti. Tomanova kniha Otec a syn je zajímavá i v psychologickém kontextu, protože se v ní autor pomocí literárních prostředků, jimiž disponuje, pokouší zachytit pocity a poznatky otců, které se odlišují od mateřských citů, ale jež s nimi mohou být do určité míry i v symbióze vzhledem k emancipačnímu procesu a k polaritě mezi mužským a ženským pohlavím a světem. V této sugestivní, i když formálně prosté a jednoznačné próze zobrazuje autor mužskou část rodičovství a dospívá k poznání, že nejen děti od rodičů, ale také rodiče od dětí se musejí vzdálit a osvobodit, aby byla zachována biologická i vesmírná rovnováha: „Dnes jsem si při pohledu na tebe, jak ležíš ve svém lehátku, uvědomil, co nám může bránit v dorozumění, až budeš dospívat. Ty budeš cítit sám sebe jako jasnou osobnost, nesporné já, zakotvené samo v sobě. My tě budeme pořád vidět takhle bezmocného, když tě ukotvovala spona popruhu.“

 

(js)

Medailon je aktuální k 1. září 2007

E marek_toman@mzv.cz