Autoři

Těžiště literární tvorby Filipa Topola tkví v písňových textech psaných pro skupinu Psí vojáci. Topolovy texty, objevující se nejen v bookletech zvukových nosičů, ale vycházející i v samostatných knižních vydáních, lze chápat jako plnohodnotnou poezii. A to i přesto, že další rozměr jim pochopitelně dodává hudební a vůbec koncertní ztvárnění – zejména emotivní projev Topolův. Pokud bychom hledali autorovy inspirátory, mohli bychom jmenovat kupř. básnířku Sylvii Plathovou, jejíž texty Topol v začátcích tvorby zhudebňoval a od níž převzal formu fragmentárních, „ostře sekaných“, nedořečených veršů. Od staršího bratra Jáchyma se po obsahové stránce poučil o „brutální lyrice“ či „agresivní poezii“, která umně kombinuje spisovnou a hovorovou mluvu, vysoké s nízkým (viz třeba song Poseru se štěstím). Celkovou atmosférou pak upomínají Topolovy rockové šansony na poetiku „drsné školy“ amerického hudebního a literárního undergroundu. Filip Topol je autorem vyloženě městské poezie. Město a potažmo i svět vnímá jako velmi dramatické, nebezpečné a temné místo („Choulí se choulí / neštěstí samota / na město padá déšť / déšť a temnota“, „Nechoď sama do tmy / Bude tě to stát / Ve městě sou lidi / temný akorát…“). Slova temný a temnota jsou klíčová pro ranou fázi Topolovy tvorby. V duchu svého drsného romantismu popisuje autor nejen odvrácenou stranu světa, ale hlavně duše: zajímá ho strach a zlo uvnitř člověka. Topolova vypravěčská figura je ovšem silně (i když sugestivně) stylizována. Coby ústředního hrdinu angažoval moderního rozervance, chlapa či spíše „chlápka“ plného splínu, neklidu a rozbouřených citů, který nenašel sebe sama, který stále hledá svůj příběh. „Z duše mi vykvet / velkej černej květ / tak velkej / jako tenhle svět,“ lká autorovo stylizované alter ego, které se takřka démonicky zhmotnilo například v postavě „něžnýho a temnýho hajzla“ Kiliána Nedoryho ze stejnojmenné poémy. Svět Topolových písní dále zabydlují zkrachovanci všeho druhu: opilci, feťáci, rváči, šílenci, zločinci, sebevrahové. Některé náměty stojí až na hraně „historek z podsvětí“ ve stylu Pulp Fiction. S tím souvisí i častá násilnická poetika: „Krev mi cáká z dásní / moje milá o mě sní…“ Nezvalovské Sbohem a šáteček transformuje Topol v expresivní Sbohem a řetěz. Tvůrcův poetický arzenál je vůbec dosti militantní – viz žiletky, břitvy, střepy atd. –, nejde však o samoúčelnost. Jak již bylo řečeno, agresivní rétorika slouží k vyjádření především vnitřních stavů vědomí („pocity jak žiletky“). A navíc: Pod hrubou maskou se často skrývá touha po opravdovosti („…už ani nevíš, že lžeš i sám sobě?“) a strach ze zmarnění života. Neméně drásavá, mučivá a zraňující je v autorově podání i milostná tematika. Hledání „femme fatale“ nabývá smířlivějších tónů až v pozdějším období (viz třeba projekt Sakramiláčku). Svět Topolových písní, který stojí v permanentní opozici proti spořádanosti měšťáckého života (a tím je také přitažlivý zvláště pro mladé publikum), není však jen vážný a temný, autor jej dokáže také odlehčit černým či sebeironickým humorem („Milá je v nedohlednu / Nikdy se nedoběhnu…“) Dvěma autobiograficky laděnými novelami vstoupil Filip Topol i na pole prózy. Půvabný text Mně 13, napsaný roku 1979, svým názvem napovídá, že jej stvořil autor už ve svých třinácti letech. Nespisovnou češtinou psaný deník zrcadlí bohémský život v Praze očima předčasně vyspělého adepta umění. Text příznačně dokumentuje navenek šedivou éru normalizace, která uvnitř vřela kulturními aktivitami provozovanými na zapřenou policejnímu režimu. Topolova juvenilie má vtip, bezprostřednost i kouzlo nechtěného. Naproti tomu autorova prozaická druhotina nazvaná Karla Klenotníka cesta na Korsiku, která byla napsána o dvacet let později, oplývá poetičností i drásavostí, která si v ničem nezadá s autorovou poezií, resp. písňovou tvorbou. Tón textu, jenž vypovídá o cestě jako o očistném aktu, je sebezpytný: „Doufal jsem, že mi ta cesta, ta změna… pomůže očistit duši od špíny a kalu, které jsem sám rozvířil.“ Vypravěč se vydává na cestu na jih poté, co překonal těžkou nemoc, přemohl alkoholismus a snaží se dát dohromady svůj rozháraný citový život. Vnitřní démoni ho však stíhají i na cestách, myšlenky na smrt zahání vzpomínkami na chvíle strávené v nemocnici, připomenutím utrpení druhých. Bolestná meditace o smyslu života končí příslibem naděje. Kniha byla oceněna Nadací český literární fond jako nejlepší prozaické dílo roku 1999.

(jn)

Medailon je aktuální k 1. květnu 2006

Zahraniční agentura

Pluh, www.pluh.org