Autoři

Od počátku 80. let se podílel na samizdatových, a zejména undergroundových literárních aktivitách, stál u vzniku undergroundové edice Mozková mrtvice, v téže době spoluzaložil a redigoval časopisy Violit a Jednou nohou, zanedlouho přejmenovaný na Revolver Revue; v letech 1990–1993 byl této revue šéfredaktorem. Později ve svobodném povolání. Působil též jako reportér v týdeníku Respekt, jehož původní samizdatovou verzi (pod názvem Sport) spoluinicioval, od r. 2009 je redaktorem Lidových novin. Několik let také studoval etnologii na pražské FF UK. Jeho mladším bratrem je prozaik a hudebník Filip Topol. Jáchym Topol je laureátem Ceny Toma Stopparda (1988) za esejistické dílo a Ceny Jaroslava Seiferta (2010) za prózu Chladnou zemí. 

Jáchym Topol debutoval v samizdatových sbornících jako básník a jeho raná tvorba poetická, a zejména publicistická (v níž se věnoval zvláště problematice národnostních či rasových menšin, osudům politických exulantů a projevům společenské xenofobie) je všestranně spojena s tzv. nezávislou literaturou; tehdy však mladý Topol psal také písňové texty pro hudební skupinu Psí vojáci (na své textařské zkušenosti později navázal v 90. letech, kdy intenzivně spolupracoval se zpěvačkou Monikou Načevou). Zejména jeho první sbírky, uveřejňované a šířené (také pod pseudonymy) prostřednictvím samizdatu, plně odpovídaly undergroundové poetice a estetice: opíraly se o nonkonformní autorův životní postoj, směřovaly k formulování politického protestu proti předlistopadovému režimu, a především inklinovaly k pojmenování mravních horizontů Topolovy generace – tj. pokolení, jehož mluvčím se od undergroundových časů posléze stal spolu s J. H. Krchovským, Vítem Kremličkou či Petrem Placákem. Postulátům undergroundu vycházela vstříc i autorova básnická lexika, rozbíjející některé výrazové konvence a snažící se provokovat rovněž drsnou stránkou jazykového projevu. Tři Topolovy větší poetické cykly, nejprve vydané v jednom samizdatovém svazku pod souhrnným názvem Miluju tě k zbláznění, se po listopadu 1989 staly vizitkou jeho básnického naturelu: nejinvenčnější strofy se blížily romantickému gestu vzdoru a negace každodenní reality. Zlomem v Topolově básnické tvorbě se zkraje 90. let stala vrcholná, prozatím však i závěrečná sbírka V úterý bude válka, v níž pokročil k existenciálním až k pozdně existencialistickým polohám, zvolil si uměřenější tvar pro expresivní roviny svého básnění, především však z roviny společenského protestu zřetelně vykročil směrem k obecnějšímu životnímu pocitu, hledajícímu v novodobé lidské situaci všudypřítomné znaky podobenství, obzvláště permanentní předzvěst civilizační katastrofy. S těmito významovými premisami jednoznačně souvisí i Topolova prozaická tvorba, na niž od roku 1994, kdy vydal svou románovou prvotinu Sestra, v plném rozsahu přesedlal. Právě Sestra, která byla kritikou s určitou dobovou nadsázkou označována za „román desetiletí“, v jeho díle symbolizovala kategorický obrat či příklon k postmodernímu pojetí apokalyptického současného světa i k postmoderní stylistice a žánrové struktuře. Autor se orientuje na destruktivní a negativistické fenomény soudobé civilizace, kterou rozličnými způsoby a v mnoha dimenzích interpretuje jako stav chaosu, respektive jako období rozpadu tradičních hodnot včetně etických a společenských – a v celé jeho prozatérské tvorbě začnou být latentně přítomny sugestivní katastrofické motivy. Mimochodem: Je nanejvýš symptomatické, že obraz světa, směřujícího k úsilí o holé přežití a zbaveného mravní hierarchie hodnot, vyhledává Topol též v starobylém „folkloru“ doby kamenné, jak potvrzuje jeho editorská práce na souboru severoamerických dávných bájí, nazvaném Trnová dívka. – Pro spisovatelovu Sestru jsou nadmíru příznačné i prudké proměny jazykových a lexikálních poloh, stejně jako neustálé transformování původních žánrových východisek. Některé menší autorovy následující prózy (Výlet k nádražní hale, a zejména čtenářsky úspěšná novela Anděl) v tomto smyslu představují v prvé řadě tematické variace ztvárnění globální lidské problematiky, kterou v širokém spektru Topol rozprostírá ve zmíněné Sestře, v komornější poloze jedné životní dráhy či několika soukromých příběhů pak například právě v Andělovi. Po delší, několikaroční tvůrčí odmlce vydává Jáchym Topol románové fikce (Noční práce, Kloktat dehet), v nichž na jedné straně rozvíjí celou řadu typicky topolovských motivů (apokalypsa jako reálná alternativa společenského vývoje, jakož i apokalyptické, výrazně entropické procesy probíhající v lidských duších); na straně druhé v těchto dílech začíná směřovat k žánru románové fikce, v nichž postupně ztrácí na významu postmoderní poetika a stále nápadněji se prosazuje pojetí románového vyprávění jako symbiózy dobrodružných prvků a filosofických podobenství. Pokaždé se však Jáchym Topol dál zaměřuje na konkrétní, individuální lidský osud, i když je jeho podoba a zvláště zvolená poloha vyprávění stále víc a víc stylizovaná.

Jáchym Topol vydává své knihy v posledních letech čím dál více i v zahraničí, kde často podniká autorská čtení. V roce 2010 obdržel Cenu Jaroslava Seiferta. 

 

(vn)

Medailon je aktuální k 1. říjnu 2010.

E jatop@volny.cz + Facebook

 

ZANDOVÁ, Gertraude: „Výbuch času“ 1989. Jáchym Topol a staronový svět jeho románu Sestra. In Česká literatura na konci tisíciletí II.: Příspěvky z 2. kongresu světové literárněvědné bohemistiky. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2001.

 

Zahraniční agentura

www.suhrkamp.de