Autoři

Pět let působil jako redaktor (a poté šéfredaktor) Krajského nakladatelství v Brně a v letech 1962–1970 byl redaktorem měsíčníku a později obtýdeníku Host do domu, kde se poslední rok před zákazem časopisu stal šéfredaktorem. Po roce 1970 nesměl publikovat a živil se mj. jako noční hlídač nebo vazač; aktivně se podílel na vzniku čs. literárního samizdatu. V letech 1991–1995 byl předsedou Obce moravskoslezských spisovatelů a od této doby se výrazně zaměřil na publicistickou tvorbu.

Rozený prozaik Jan Trefulka začínal jako lyrik (již jako student gymnázia), paradoxně si však získal renomé nejprve jako literární publicista, když roku 1954 uveřejnil v Hostu do domu ironickou polemiku s budovatelskými verši Pavla Kohouta, která byla úřady správně pochopena jako odmítnutí (ne-li zesměšnění) schematismu (a tedy i stalinismu) v literární tvorbě. I kvůli úředním postihům debutoval relativně pozdě; jeho prvotina, povídková sbírka Pršelo jim štěstí, vycházela z „antidogmatické“ prózy všedního dne 60. let a vyhovovala postulátu zobrazení „života kolem nás“. Osou Trefulkovy prozaické tvorby se stala beletrizace každodenních, tj. „obyčejných“ zkušeností neméně obyčejných postav. Této poetice byl autor věrný i ve svých dalších knížkách, v nichž dominovaly epizodické příběhy o krkolomném hledání cesty ze životního stereotypu, diktovaného i poúnorovou společenskou realitou (mj. Třiatřicet stříbrných křepelek). V knize Nálezy pana Mínuse se prozaik přiklonil k detektivnímu žánru, v té době si však vyzkoušel také žánr literatury pro děti a mládež, a především začal připravovat své budoucí románové syntézy. Za normalizace nesměl Trefulka oficiálně vydávat své práce a jeho nové prózy vycházely z valné části v samizdatové edici Petlice a poté v exilových nakladatelstvích; v Čechách byly vydány zakrátko po listopadu 1989. I když autor i nadále psal povídky (Vraždy bez rukavic), soustředil se především na žánr společenského románu, jehož základní linií se stalo vylíčení prožitku deziluze z poválečného vývoje v Československu a vůbec zklamání ze socialistických idejí; ty pak vykreslil v absurdní poloze v „obrazu zločinné gigantománie“ (jak tuto autorovu představu charakterizuje Richard Svoboda). Hned na začátku sedmdesátých let Trefulka nadmíru přesvědčivě ztělesnil svou občanskou pozici v sugestivním modelovém románu Veliká stavba – v díle ovlivněném Kafkou a Orwellem, kde vystoupil s nelítostnou obžalobou stalinské brutality, promítající se do jednání a postojů „pozitivních“ hrdinů. Za tuto prózu spisovatel obdržel roku 1984 prestižní exilovou Cenu Egona Hostovského, určenou i pro tvůrce nezávislé literatury v Československu. Otázka hledání vlastní tváře se stala klíčovou pro titul O bláznech jen dobré, analyzující pouhou možnost podílet se na společenském a politickém dění v tehdejším socialistickém Československu. O polemiku s oficiózním pojetím žánru sociálního románu se autor pokusil v dokumentární historické retrospektivě Zločin pozdvižení, z nekonvenčního úhlu nazírající „skutečný“ průběh tzv. oslavanské stávky v prosinci 1920. Za vrcholné Trefulkovo dílo z těch, která byla napsána v průběhu tzv. normalizačního dvacetiletí, můžeme pokládat autorův zjevně autobiograficky koncipovaný psychologický román Svedený a opuštěný, analyzující problém mravní odpovědnosti jednotlivce a celé společnosti a vyznívající jako trýznivé duchovní vyznání jedné symptomatické části spisovatelova pokolení. Po roce 1989 Jan Trefulka konečně může vydávat své samizdatové, resp. exilové romány a povídkové sbírky (vesměs v brněnském nakladatelství Atlantis); v tomto období se ovšem umělecké těžiště jeho práce stále víc přenáší na literární publicistiku, zvláště na fejetonistiku. Ve fejetonech se autor zabývá především citlivou problematikou moravské státnosti, jakož i kulturního fenoménu moravanství; z těchto textů sestavil několik samostatných souborů (mj. Bláznova čítanka). V roce 2004 začal Atlantis vydávat Spisy Jana Trefulky.

 

(vn)

Medailon je aktuální k 1. lednu 2007

www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=882