V roce 1998 obdržel za svoji druhou sbírku Pan Twardowski Cenu Jiřího Ortena. Žije v Pařezovicích na Drahanské vrchovině.
Slezské a severomoravské vesnice a města Vendryně, Ruprechtov, Český i Polský Těšín, nakonec i ukrajinský Lvov, jsou bájným kruhem a prostorem lyrickoepických básní Bogdana Trojaka. Již v prvotině Kuním štětcem mladý autor naznačil, že pokora pro něho není prázdným nebo nostalgickým pojmem. Báseň je pro něho stejným a přirozeným zázrakem, jako když obrazy kreslí sama příroda, užívající pro tuto podivuhodnou malbu například „kuní štětec“, jenž se pro Trojaka stal symbolem poetické průzračnosti a až jakési mnišské čistoty jeho raných veršů. V debutu čtenář nalezne básně tíhnoucí k příběhu nebo alespoň k jeho zkratkovitému náznaku, včetně nezbytného dialogu. Ten, propojený a prosycený jakousi nedávnou mytičností, jejíž stopy jsou ještě čitelné, se stává základním pilířem v druhé Trojakově knize Pan Twardowski, v níž lyrický živel ústí zcela přirozeně v epický proud. V prvotině byl Trojak lyrikem zaskočeného a udýchaného mládí s jeho těkavostí, chaotickou dychtivostí, možná i se stínem drzosti. V Panu Twardowském se objevují výrazné milostné motivy a adorace, ačkoli básník pracuje důsledně s odosobněnými či nadosobními metaforami a obrazy. Vedle mýtu ženy, případně Matky, pojednaném až symbolistně a dekadentně v baudelairovském duchu, se v Trojakově básnivém inventáři objevují prvky antické, ikarské. Knihou Pan Twardowski se mihne „gutský Daidalos“, s jehož potomky se básník každodenně potkává, ale také „proklatě krásná Venuše“ procházející se po „měkké černozemi u haličského Lvova“. V souvislosti s názvem druhé Trojakovy knihy si nelze nevzpomenout na jiný moderní mýtus, tentokrát polské provenience, na Pana Cogita nedávno zemřelého básníka Zbigniewa Herberta. Je-li Herbert, nepochybně Trojakův guru a vzor, básníkem odstupu a ironie, zpochybňující západní paradigma s dominantním karteziánským rozumem, pak dík autorově mládí se v Trojakových verších objevuje víc tesklivosti až wolkerovské nebo ortenovské, i když bychom v jeho díle našli i zřetelnou stopu spirituální a heretickou, jako by zahleděnou do nekonečného prostoru evropského Východu, polských a ukrajinských plání a jitřních mlh nad rybníky a jezery. Pan Twardowski není sofistikovanou bytostí Herbertova pana Cogita, je to spíš běsnivý živel, polobájná postava z pohádek a lidových vyprávění, cosi jako nenadálý závan minulosti do nebásnivého prostoru současné doby. Přesto není Trojak v druhé knize staromilcem a ohlasovým autorem, ale spíš – stejně jako jeho Twardowski – moderním či postmoderním Faustem, který se upisuje krví nikoli satanovi, ale poezii, což je v čase nepřejícím lyrice čin stejně tak šílený, jako byl krvavý podpis Faustův, který měl smrtelníkovi zajistit „božské ženství“ a nesmrtelnost. Zatím poslední Trojakova vydaná kniha, Jezernice, jako by zrcadlila proud, který v současné české poezii představují například básníci Petr Borkovec, Jaromír Zelenka, Miloš Doležal, ze starších Miloš Vodička nebo pardubický solitér Pavel Rajchman. Trojak se v knize sám přiznává k blíženectví s brněnským Vítem Slívou, jemuž je věnována vstupní báseň promyšleně komponované sbírky Jezernice, nesoucí název Karpatské rekviem. V kostce se v ní objevují stále se vracející motivy a témata, jimiž jsou země, nebe, peklo, andělé, noc, sklepy a půdy, prostory vždy kdesi pod a nad. Proti předchozím knihám naznačuje autor v Jezernici také stísněnost, uvěznění v prostoru skutečnosti a mýtu, krajiny a pohádky, které si sám uměle sklenul a jež se ukázaly být svazující a oklešťující. Proto se tady mnoho veršů vztahuje k cestě k modrým horám, k pobídce do dálek, k máchovskému romantickému patosu, jímž snílek básník uniká před stíny živých lidí, které lisuje neúprosný domov, aniž mají právo ho opustit. V Jezernici si Trojak otevřel cestu jinam a jinak, ale přes veškeré sympatické rysy připomíná tato sbírka jen odrazový můstek do hlubin, které básník zatím nepoznal a neprobádal.
(js)
Medailon je aktuální k 1. červenci 2007
