Autoři

Po ukončení civilní vojenské služby ve sdružení pro péči o duševně nemocné Fokus MYklub, kde mj. inicioval řadu výstav a edičních projektů, se stal odborným pracovníkem liberecké Malé výstavní síně. Od roku 2008 do roku 2010 byl kurátorem liberecké Galerie U Rytíře. Žije v Praze a Nové Pace.

Jaromír Typlt vstoupil na literární scénu počátkem 90. let 20. století jako ten, kdo vnáší neklid. Jeho tvorba i postoje byly plny velkých gest, mladistvé energie a intenzivní snahy vzkřísit ducha avantgardy. Touha po umělecké revoltě avantgardního střihu zosobněná notabene jedinou „titánskou“ personou autora se v čase postmoderny ukázala jako anachronismus. Od druhé poloviny 90. let se autor veřejně víceméně odmlčel, resp. věnuje se ediční práci, esejistice a tvorbě exkluzivních autorských knih s důrazem na výtvarnou složku. Již básnická prvotina Koncerto grosso (1990), kterou Typlt vydal coby sedmnáctiletý gymnazista, předznamenává řadu jeho tvůrčích specifik. Především ovlivnění moderní populární hudbou – po jazzové a rockové poezii (viz vliv Hraběte, Kainara aj.) přichází Typlt se svou „heavymetalovou mší“, v níž pojímá rock jako novodobé náboženství, jako roznětku extáze a zároveň nástroj generačního vymezení proti utilitarismu a konzumerismu. Později se tvůrce pokusil „přetavit do obrazů dionýské vření rockové hudby“ ještě např. v rozsáhlé skladbě Epocha Setmění (1994). Debut odhalil i další Typltovy dominanty: přiznaný vliv surrealismu, nadprůměrnou sečtělost, pro básníka nezvyklou inspiraci v moderní vědě či sklon k mytizování a výstřední sebestylizaci (jeden čas se autor prohlašoval za „tajnou reinkarnaci Salvadora Dalího“). S modernisty sdílel Jaromír Typlt i tendenci vysvětlovat vlastní dílo. V roce 1994 uspořádal a okomentoval výbor ze své poezie nazvaný Ztracené peklo. Autor jako by trpěl panickou hrůzou, aby se jeho tvorba nestala pouhou mrtvou položkou v literární historii, ve světě, který „zesvazkovatěl“, a proto se jej snaží vlastními silami interpretovat a všemožně vydělovat z běžného literárního kontextu. Sázka na absolutno imaginace, kterou autor proklamuje, však u něj není sázkou vabank – v komentářích přiznává racionální půdorys své poezie a s kritickou skepsí odhaluje její mantinely. V Typltově básnické tvorbě často vyvstává do popředí spíš sám kreativní akt, popř. konstrukce díla než jeho obsah či téma, které se jeví jakoby podružné, nejisté. Beranidlem fantazie se Typlt vbourává do různých pater kulturního dědictví (v jeho textech se objevují historické, hermetické, hudební, fyzikální a jiné odkazy či „demolice“), propojuje své fantaskní vize s kulturními symboly a archetypy – a více než ryze sémantickou rovinu sleduje jakési vlnění energie, chvění slovní hmoty a její náboj, neboť „…básnický obraz je zhuštěnou energií, která čeká jen na roznícení, aby mohla otřást“, jak píše v eseji Rozžhavená kra. V Rozžhavené kře (knižně 1996) – de facto autorově manifestu – Typlt diagnostikuje krizi současného umění, které podle něj marní svůj smysl v zábavnostech či dekorativním estetizování. Proti postmoderní hravosti staví umění vypjaté obraznosti („svár mezi obrazem a rozvratem“) a víru v osvobozující moc poezie. Znovuvzkříšený mýtus o moderním umění zde prolíná s romantickou nadějí, vkládanou především do poezie, a s provokativní absolutizací nároků na umění. Jaromír Typlt se věnuje i próze. Jeho texty se často inspirují geniem loci Podkrkonoší, krajem spiritistů a mediumních malířů, zvláště pak Novou Pakou, „městem, které se zalklo vlastním přeludem“. Na hraně mezi skutečností a snovou fantazií tematizují i jeho prózy hlavně extrémy a výchylky z normality, ať už mají podobu duševní choroby, drogového opojení apod. Čas se v těchto textech přelévá všemi směry, takže do přítomnosti prorůstají třeba ozvěny středověkých čarodějnických procesů apod. Typltův magický nad-realismus, částečně vycházející z paranoicko-kritické metody Salvadora Dalího, představuje formálně zručně vystavěný, leč do sebe značně uzavřený literární vesmír. Souběžně s oficiální prezentací vydával autor své dílo ještě v různých soukromých polosamizdatových edicích. Od druhé poloviny 90. let tuto alternativní formu povýšil na umělecký záměr a začal ve spolupráci s řadou výtvarníků (Jan Měřička, Viktor Kopasz, František Štorm ad.) vytvářet tzv. autorské knihy, „které si drží svůj čas a místo“. Mezi tyto bibliofilie patří kupř. tituly Michal přes noc (1996), Vniveč (1999), Hlavolomy (2000), Zajetí/Fogság (2001), Až tě (2002) či Sběř (2003). Originálně vypravené knihy–objekty nutí čtenáře vnímat dílo nelineárně jako svérázný dialog slova a obrazu. V této tvůrčí fázi se Typlt výrazně literárně zklidnil, ztišil a jakoby „zavinul“ do jazyka – viz např. názvy V tu ránu napříč pohromou, Opakem o překot, že ne zas až… Z avantgardních pozic přešel do polohy pokušitele jazyka (v tomto obratu lze vystopovat i vliv díla Věry Linhartové), jehož matoucí šifry obracejí řeč naruby a hledají poznání na odvrácené straně jazykových konvencí. Věnuje se také „zmutovaným“ autorským čtením a tvorbě radiofonických kompozic.

 

(jn)

Medailon je aktuální k 1. květnu 2012

E popokatetyplt@gmail.com
www.typlt.cz

 

Pořad Setkávání na ČRo3-Vltava s Jaromírem Typltem (14. 2. 2010)