Od roku 1992 pracoval jako redaktor v nakladatelství Mladá fronta, od roku 2001 v nakladatelství Argo. Převedl do češtiny mimo jiné tituly Juliana Barnese a Isaaca Bashevise Singera. Žije v Praze.
Záliba v mystifikacích nejrůznějšího druhu je pro postmoderního prozaika Miloše Urbana více než charakteristická. A tak není divu, že svůj první román Poslední tečka za Rukopisy nejenže vydal pod pseudonymem Josef Urban, ale koncipoval ho jako dokumentaristické líčení o pátrání po skutečných autorech Rukopisů královédvorského a zelenohorského – rukopisných fals, která svrchovaně ovlivnila celou českou kulturu 19. století. Aby svému líčení autor dodal na přesvědčivosti, žánrově je pojmenoval jako „neolitfak“ čili Nová literatura faktu – a na jedné straně svou mystifikací dokonale ošálil i řadu čtenářů z řad intelektuálů, kteří jeho podání bezezbytku uvěřili, na straně druhé však vyvolal podráždění u rigidně či starosvětsky smýšlejících akademiků, nevědoucích si rady s vynalézavostí postmoderny. Tato nová literatura faktu na Urbanův způsob představuje v prvé řadě inteligentní parafrázi či parodii jak vědeckých pojednání, tak i psychologických sond do současnosti – čili do období po roce 1989. Prozaik v duchu postmoderní hry, tentokrát hry s literárními dějinami, nápaditě využil jejích kombinatorických možností a strhl do nich i recipienty své prvotiny. Dovedl totiž jako sugestivní mystifikátor najít psychosexuální klíč k manželským i mimomanželským vztahům Boženy Němcové (na rozdíl od bolestínských vykladačů jejího ženství), dále freudisticky „rozpoznat“ celoživotní trauma Magdaleny Dobromily Rettigové (autorky věhlasné knihy kuchařských receptů českého biedermeieru) a především strhnout roušku z nekonvenčního manželského soužití bombastického slavjanofila Václava Hanky, muže, který dokázal vyrobit třeba i falešné osvědčení o vyučení na řezníka. Nikoli jako „novou literaturu faktu“, nýbrž v duchu morytátů spjatých s hrůzostrašným gotickým románem koncipoval Urban svou další knihu Sedmikostelí. Spojil v ní dobrodružný děj, oplývající strašidelnými vraždami a snovými horrory, jednak s postmoderně laděným historickém místopisem staré Prahy (tj. pozdně středověké), jednak se záměrně vyhraněnou apologií asketického katolicismu ze 14. století coby mravního protějšku času úpadku moderní civilizace: současnost totiž autor nahlíží jako dobu zjevné duchovní stagnace a etického bezcestí. Odtud je jen krůček k moralismu a k moralizování – a právě jako morality vyznívají i dvě spisovatelovy nejnovější prozaické knihy, třebaže umělecký dojem z nich není jednoznačný a Miloš Urban se v nich opírá o odlišné stylistické prostředky. Jeho třetí román Hastrman je zpočátku koncipován jako lyrizovaná baladická próza, situovaná do „pohanského“ prostředí české vesnice zkraje 19. století, kdy ještě lidé ve světě přírody prý žili starodávnými obyčeji a mytickými rituály, nikoli novodobou vírou v rozum a podobnými osvícenskými ideály. Pak se však děj románu přenáší do současnosti a jeho osou se stávají nynější ekologická a společenská traumata a Urban svůj text promění v krvelačný publicistický pamflet. Po něm však přichází žánrový zvrat do kvaziidyly, ne-li do idylické selanky, odehrávající se v nejbližší budoucnosti. Nicméně zejména s ohledem na výsostné stylistické zvládnutí prvních kapitol knihy bývá Hastrman označován za jedno z nejpozoruhodnějších děl nové české prózy. Za moralitu jiného druhu lze pokládat spisovatelovu knihu, do níž měl Urban v úmyslu vtělit své představy o „politickém románu“ současné doby, tj. o žánru, který podle jeho přesvědčení v české literatuře trestuhodně chybí. Ve své próze Paměti poslance parlamentu autor vyšel z tradic britské politické satiry, aby pak rozehrál postmoderní nebo spíše zčásti postmoderní grotesku o pyromanii a zejména pyromanech, za jejichž přispění má zmizet z povrchu zemského nejen český parlament, semeniště lidiček mdlého ducha a chorých mravů, nýbrž i veškerý zkažený moderní svět, neboť tak stojí psáno už v bibli. Urbanův vývoj od psychologické reflexe současnosti k moralistním mementům využívajícím postmoderní stylistiky není v české próze ojedinělý, platí však, že Miloš Urban vnesl do nové české beletrie zřetelnou rozkoš z vyprávění a schopnost spontánně se pohybovat v mnoha žánrových polohách.
(vn)
Medailon je aktuální k 1. dubnu 2006
