V letech 1990-1992 byl poslancem Parlamentu ČR, od roku 1993 je zaměstnaný v oddělení pro styk s veřejností Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR. V letech 1994-1998 studoval obor sociální pedagogika na Vyšší odborné škole pedagogické v Mostě. V roce 1982 založil Patafyzické collegium Teplice, od roku 1994 je redaktorem patafyzického časopisu Clinamen. Žije v Teplicích a v Praze.
V tématické rovině Eduard Vacek ve svém psaní zúročuje především autentickou životní zkušenost jedince kráčejícího po sinusoidě osudu: před revolucí v roce 1989 člen sekty Jehovistů, následně stoupenec jarryovské patafyzické linie a zakladatel Patafyzického collegia v Československu, rok vězněný za „zjevnou neúctu ke společnosti“ a urážku „budovatelského úsilí pracujícího lidu“, po revoluci poslanec v České národní radě a zaměstnanec generálního ředitelství Vězeňské služby. Z dozvuků absurdního románu, jemného dada a kašírovaných naivismů vyrůstají pilíře, nad nimiž se klene most, po němž spisovatel kráčí dvěma směry. V prvním směru se v závrati propadá do bezedných hlubin vesmíru mezi mužem a ženou, jejichž vzájemnou afinitu vykresluje buď v plných a těžkých barvách bytostně animálního erotismu (Příběh muže, který nebyl účasten na lásce paní P.), nebo v jemných psychologizujících odstínech, které směřují k nadčasově platným a obecným tezím (Mí devianti mi rozumějí). Druhý směr Vackovy cesty je transgresivní: přes momenty absurdního žití ve světě – doprovozené jak bezuzdnou persifláží (Sviňoďasi), tak kierkegaardovskou úzkostí (Občanský průkaz prosím) – se autor dobírá světa pro sebe, krajiny, v níž je demiurgem, který demonstruje relativitu všech kategorií, ustálených pravd a hotových světonázorů. Vackův myšlenkový koncept je v zásadě postmoderní, byť více intuitivní než filosoficky poučený: tato literatura chce být iracionální vadou, důmyslnou šifrou, šátkem přes oči bezelstné pitomosti. Navzdory výchozím reálným inspiracím „realita zcela zřejmě není schopná uspokojit mnoho lidí,“ říká Vacek, „Narodili jsme se do světa, který stvořil někdo jiný, v mnohém jsme se museli kvůli přežití přizpůsobit. Idiotská socializace programově likviduje zvláštnosti člověka a jeho schopnost realizovat své sny. (…) Píšu především proto, že se potřebuji vyrovnat s něčím, s čím hluboce nesouhlasím. Jestliže jsem byl v šestaosmdesátém roce odsouzený za zjevnou neúctu ke společnosti, já ji mám pořád! Tahle společnost si úctu nezaslouží. Úctu si zaslouží jednotlivci, kterých si vážím, ale nikdy ne celek, který připomíná plankton. Ten byl a je vždy pokřivený, podle míry manipulace, jíž ochotně podléhá. Druhý důvod, proč píšu, je touha popsat věci a lidské záležitosti, které mi připadají něčím zvláštní a pozoruhodné. S vědomím, že to je takřka nemožné, chci také zkoumat ‚filosofii divna’: ‚divno‘ je jako ponorná řeka, zahlédnete je, ale než k němu přiběhnete, je pryč. Tyto momenty mě přitahují.“
(rk)
Medailon je aktuální k 1. květnu 2006.
