I když Bohuslav Vaněk-Úvalský o sobě prohlašuje, že je autorem celkem devíti knih, některé z nich zůstávají stále jen v rukopisné podobě a jiné jsou širší veřejnosti nedostupné. Do širšího povědomí se mladý spisovatel zapsal až titulem Zabrisky, který označuje za román, třebaže v jeho podání nikdy nešlo o klasické románové konstrukce opírající se o lineární nebo nelineární, třeba i postmoderní epický půdorys. Doménou Vaňka-Úvalského se staly prozaické mozaiky, vycházející z jeho smyslu pro situační nebo jazykovou grotesku, především však pro atmosféru zvoleného časového období. V Zabriskym vypráví spisovatel-vypravěč příběh spisovatele-blouda – ovšem pod neúprosnou taktovkou zdánlivě neviditelného spisovatele-vševěda. Tento román se opírá o skutečnost, že manipulace s fakty je zřejmě jedinou hybnou silou v postmoderní mediální společnosti a že z tohoto uondaného světa mechanicky vyvěrá též realita virtuální, onen anonymní a bezejmenný kyberprostor a další zcela nové a nepoznané fenomény. Co si však má v moderním společenství počít tvůrce, který má samé nectnosti a který se ze svých depresí vzpamatovává činy vedoucími k ještě větším depresím? Nezbývá mu nic jiného než se coby novodobý deus ex machina neboli nájemný spisovatel suverénně pohybovat ve sféře tak zvané béčkové a brakové produkce, nemůže však už snít o velké knize, vydané pod vlastním jménem. Autor pak může „přežít“ toto své vyprávění především tak, že ho od počátku pojme jako totální zrcadlení a například předstírání jistoty vyloží sobě i ostatním jako jedinou jistotu; tento stav věci pak vyznívá jako nadčasový fenomén sui generis. V románu Poslední bourbon tvůrce promlouvá jako veskrze autobiografický vypravěč, básník a majitel nakladatelství – a uvádí čtenáře do nejžhavější současnosti, pro niž nalézá důvtipné, zábavné, ale ve svých důsledcích nemálo truchlivé pojmenování, totiž „duševní krematorium“. Konkrétně tento terminus technicus vztahuje na členstvo Obce spisovatelů, leč dozajista nemá v úmyslu osočovat konkrétní osoby: členové Obce se totiž pohybují v úplně jiném časoprostoru. Poslední bourbon není sentimentalistickým výjevem ze života začínajících, nezavedených a přehlížených literátů polistopadové doby. Jde o text prostoupený komediálnímí a ironickými situacemi, jenž nakonec vyznívá jako tragikomický umíráček či alespoň memento vůči pragmatismu v české literární kultuře. V jejím kontextu totiž nezbývá ani špetka porozumění pro tu její část, která si říká nastupující literární generace. V prozaické retrospektivní mozaice se záměrně roztodivným názvem Brambora byla pomeranč mého dětství jde na první pohled především o další pokračování nekonečné řady „posledních knížek o dětství“, známých mimo jiné z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Teď však už ve vyprávěních tohoto typu v plném rozsahu dochází jak na reálie politické, tak na rozmanité fenomény tehdejší sociální reality. Tyto momenty a vůbec burleskní historie však během vyprávění ustupují do pozadí a těžištěm knihy se stávají autobiograficky vyznívající příhody a příběhy z periferních čtvrtí Prahy, vylíčené z pohledu klukovské party. Klíčem k českému světu zhruba před pětadvaceti lety je tady svérázný slovníček pojmů a reálií, otiskovaný paralelně s vlastním textem.
(vn)
Medailon je aktuální k 1. květnu 2006
E tarantule29@hotmail.com
Autorská práva v zahraničí
Literární agentura Dana Blatná, www.dbagency.cz
