V roce 1997 se natrvalo vrátil do Prahy, kde učí jako externí pedagog. Laureát Ceny Egona Hostovského.
Zvláště v období 1969–1989 byl Jaroslav Vejvoda (který před odchodem do emigrace psal povídky, publicistické texty a pokusil se i o svůj první, nevydaný román) pokládán za typického reprezentanta nové české exilové literatury – za autora, který svou první knihu vydal až v exilu a podílel se tudíž na podobě této odnože českého písemnictví. Velkou proslulost si získal právě jeho povídkový debut Plující andělé, letící ryby, za nějž autor jako první obdržel exilovou Cenu Egona Hostovského. Postupně se Vejvoda stal zaživa klasikem v tématu, které bylo klíčové pro naši exilovou tvorbu: zaměřil se na z každodenního, až dokumentaristického, civilního pohledu vylíčené osudy našich krajanů žijících po srpnu 1968 (většinou na útěku před režimem) v zahraničí. Tento námět Vejvoda ztvárnil také ve svých dalších knihách, a to v románech (Osel aneb Splynutí a Zelené víno) i v povídkách (Ptáci, později ještě Provdaná nevěsta, časově již zasahující do listopadu a prosince 1989), přičemž se stával nestranným, objektivním letopiscem psychologie a mentality příslušníků českého exilu, zvláště ve Švýcarsku nebo v německé Střední Evropě, tj. v zemích, které znal z vlastní zkušenosti nejpodrobněji. Po několikaleté tvůrčí odmlce, spjaté i s přechodnou životní situací, kdy se spisovatel rozhodl pro definitivní návrat ze Švýcarska do vlasti, začal Vejvoda (nejprve ještě během závěrečné fáze pobytu v Curychu) pracovat na románu, jehož dokončení si posléze vyžádalo více než šest roků. Autorova rozsáhlá, do velkého časového oblouku vyklenutá generační próza Jezdci nocí, z hlediska kompozice knihy koncipovaná jako cyklus pozvolna odhalovaných záznamů z archivu Státní bezpečnosti, na jedné straně představuje osobitou syntetickou rekapitulaci doposud klíčového autorova tématu exilu a exulantů, na straně druhé zde prozaik již evidentně tíhne k intencím společenského románu, obzírajícího zejména poválečné (zčásti ovšem i protektorátní) osudy českých zemí, časově dotažené až do posledních roků století dvacátého. Pokud však své exilové příběhy, zachycujícího v prvé řadě mnohdy tragikomické až tragigroteskní příběhy našich krajanů ve Švýcarsku, zápolících s problematikou kulturní (čili i jazykové) asimilace nebo adaptace, opíral Jaroslav Vejvoda o precizní psychologickou drobnokresbu a o vytříbený smysl pro myšlenková hnutí postav (zejména svých generačních vrstevníků), v Jezdcích nocí znenadání přichází se zcela odlišnou poetikou. Pokouší se totiž o široce komponované románové pásmo, odkazující v některých aspektech k postupům magického realismu, zatímco v jiných svých dimenzích se blížící též k myšlenkovým polohám evropského literárního existencialismu. Toto stanovisko se prosazuje zejména v autorské filosofii lidského jedince, vrženého napospas technologii moci, slepým uličkám dějin a především labyrintu vlastních traumat, která bývají následkem, leč někdy i předzvěstí společenského labyrintu vnějšího – labyrintu manipulujícího s člověkem a zbavujícího jeho prožívání soukromé historie zejména nezbytného vědomí duchovní totožnosti a z toho vyplývajícího vyššího stupně mravní integrity.
(vn)
Medailon je aktuální k 1. květnu 2006
