Kořeny tvorby Jana Vodňanského bychom mohli hledat u Voskovce a Wericha, v poetice dada, poetismu či patafyziky. Ovšem autorův specifický smysl pro recesi, ironii a parodii, jehož dominantou se stalo surfování mezi figurou nonsensu a kvazivědeckou rétorikou, dal vzniknout zcela originální odrůdě intelektuálního humoru. Někdejší tvůrcův jevištní kolega Přemysl Rut vidí základní východisko Vodňanského metody v koláži, jež reflektuje jakousi „idiocii z přeinformovanosti“. Jako v bizarním kaleidoskopu se u něj mísí „útržky šlágrů, zbytky pohádek, trosky tzv. všeobecného vzdělání, řečnické obraty propagandy, návody k použití, recepty, reklamy, bonmoty populárních veličin, hantýrka reportérů, konferenciérů, verbální stereotypy a automatismy… Vodňanský nám nikdy neukáže věc v její jevové jednoduchosti, vždycky jen křivě zrcadlenou v literatuře, ve vědě nebo v žurnalistice, popřípadě sublimovanou v náladu, v jakýsi stesk po věci“. V podtextu spontánní hravosti tedy vždy můžeme zahlédnout skepticko-ironické demaskování banalit a absurdit moderního světa. Vodňanského písňové texty vycházejí primárně ze slovní a potažmo i hudební klauniády – ostatně, veškeré autorovy literární aktivity nelze plně oddělit od jejich svérázného scénického provedení. Často se od prvotního úderného rýmového nápadu odvíjí celý „příběh“ písně: „V Praze – v místech, kde jsou Kotce, / prodávají ušní boltce…“ Ruku v ruce s jazykovými hříčkami kráčejí neobvyklá témata (viz třeba kosmická spolužačka, hermafroditní odpírač vojenské služby, rozbor moče Svatého otce, gorila, která si dělá toasty, aj.). Svět Vodňanského písní je světem kuriozních postav (často ze zvířecí říše) a groteskních katastrof. Někdy autor také záměrně paroduje patos poezie a hlavně sentiment písňových šlágrů. Obvykle balancuje na hraně teskné melancholie a absurdity, takové texty pak tvoří vrcholná čísla jeho repertoáru. Např. píseň Maršálové, která s knižně vybroušenou slovní zásobou evokuje atmosféru slavnostního bálu, očekávajícího příchod maršálů – tím, že autor situaci nijak nepointuje, může si vnímatel za suitou vojenských hodnostářů domýšlet nejrůznější hrůzy dějin nebo cokoli, co v jeho emoční fantazii obraz vyvolá. Co se týče formy, bourá Vodňanský spolu se spřízněnými hudebními skladateli zažitý tvar písně a její klišé, prokládaje kompozice nejrůznějšími promluvami, cizojazyčnými vložkami (zvláště v ruštině, což vyvolávalo samovolný satirický efekt) apod. Další polohou Vodňanského humoru, který počítá s mírně nadprůměrně vzdělaným publikem, tvoří patafyzické přednášky. Pojmový aparát moderní filozofie a psychologie (zvláště psychoanalýzy) autor aplikuje na nepřípadných objektech jako jsou neteře, pohádkové postavy, špioni, protagonisté z Prodané nevěsty, z Babičky Boženy Němcové atd. Vědecká důkladnost kontrastuje s absurditou námětu, což ještě zesiluje autorova stylizace do role zaníceného pedagoga, osvětáře. Funkci zcizovacích efektů plní též tvůrcovy hojné komentáře vlastního herectví a jevištní produkce vůbec. Jako jednomu z mála starších tuzemských entertainerů je Vodňanskému vlastní i ryze absurdní, dadaistický humor. Markantní je zvláště v krátkých básních či jen dvouverších typu „Kam zmizel pan profesor / je ho plný kompresor“, z nichž některá zlidověla. V poloze hravého a poetického nonsensu se pohybuje i jeho psaní pro děti. Po převratu v roce 1989 začíná do tvorby Jana Vodňanského více vstupovat politická satira, autor publikuje též memoárově laděné texty, v nichž mapuje především své umělecké aktivity. Jestliže v době normalizace mohl knižně uveřejňovat jen tvorbu pro děti, v současné době vydává řadu kompilací ze svého díla. U některých nových textů kritika zaznamenala ústup k méně náročnému humoru, koketujícímu více či méně vkusně s erotikou a užívajícímu ve zvýšené míře vulgarismů či triviálních jazykových hříček.
(jn)
Medailon je aktuální k 1. lednu 2008
