V roce 1949 založil společně s Egonem Bondym první neoficiální ediční řadu v tehdejší ČSSR – Edici Půlnoc. Souběžně s literaturou se věnuje výtvarnému umění, především koláži, vystavoval v Čechách i v zahraničí. Žije v Praze a ve Vysokém nad Jizerou.
V základech Vodseďálkovy poezie, které se autor věnoval s přestávkami od konce 40. do konce 80. let minulého století, jsou dva motivy. Prvním je přiznaný strach z možné perzekuce prozaika v časech vrcholného stalinismu v Československu po roce 1948: „Zdálo se mi, že bude obtížné trestat básníka za divné verše. (…) Próza však se blíží vyjadřování novinářskému, tedy i politicky nebezpečnému,“ uvádí autor. Druhým motivem byla potřeba nahradit vyčerpanou surrealistickou estetiku, z níž Vodseďálek vyšel, dobově adekvátními literárními prostředky. Protože, jak autor uvádí dále, cítil se trapně a pociťoval stud za poúnorovou jednorozměrnou a restriktivní kulturní politiku, začal psát poezii v duchu parafrázovaného výroku André Bretona: „Buď bude poezie trapná nebo nebude vůbec.“ Z pozic tak zvané trapné poezie, která je vystavěna na záměrném rozrušování básnického rýmu a rytmu a naivně-mystifikačních hyperoptimistických obsazích (Zuření) a která vedle trapnosti doby obnažuje především její tragiku a absurditu, básník přešel k verši, jehož obraznost kotví ve vnitřním světě vysněných zážitků a příběhů (Snění). Po tápavém hledání nových básnických forem v oblasti vizuálního a syntaktického experimentu (Bloudění) Vodseďálek dospěl v polovině 70. let do podoby básníka dokumentárního, autora záznamů přísně všednodenního rázu, jehož cílem je svědčit o době a její kulturně-společenské hodnotové hierarchii z pohledu dobrovolného outsidera (Probouzení, Nalézání). „Jeho záznamy autentických reálií však povětšině mířily k obecnějším tezím, k vyslovení zásadnějších otázek morálních, filozofických, teologických či mystických. Vodseďálkova poezie se ocitla v žánrové poloze básnické morality či esejistiky se silným sklonem k doslovnosti výpovědi,“ píše o autorovi literární vědec Bohumil Svozil. Podobnou charakteristiku můžeme vztáhnout i k Vodseďálkově próze, která se stala volným pandánem jeho básní zejména v 90. letech. Bilanční Felixír života je poskládaný z reálných i snových útržků a s nadějeplným nádechem probírá příběhy, situace a detaily, které skládají posledních pět dekád Vodseďálkova života. Po metodické stránce se kniha navrací k autorovu surrealistickému východisku: žánrový vějíř, který je v těchto drobných textech rozevřený od beletristického vzpomínání přes psychologizující sondy a svérázná zamyšlení až k výpiskům z četby a citacím, propojuje důmyslná síť skrytých i zřejmých souvislostí a analogií, které autor rozvíjí se smyslem pro mystifikační realismus a absurditu všedního, v duchu Dalího paranoicko-kritické metody. V doslovu ke knize Martin Pilař upozorňuje na fakt, že „Felixír života má daleko k tradičním memoárovým textům, jež se obvykle vyznačují pomalým, kronikářským tokem vyprávění. Liší se od nich… především těkavostí významů a vědomím, že pochopení a hluboké prožití jedinečného okamžiku má přinejmenším stejnou poznávací hodnotu jako popis událostí delšího časového úseku.“
(rk)
Medailon je aktuální k 1. květnu 2006
