Autoři

Po listopadu 1989 působil i v literárních redakcích, podílel se na založení nakladatelství Triáda, od roku 1995 vyučuje na pražské Vyšší odborné škole publicistiky. Editorsky se věnuje literárnímu odkazu svého otce a kulturní historii českých zemí z pohledu esoterického. Intenzivně se věnuje také výtvarné tvorbě. Žije v Mělníku.

Rané autorovy verše sice byly vysílány již roku 1967 v ústecké filiálce Československého rozhlasu, jenže až do roku 1990 Václav Vokolek záměrně nepublikoval a o publikování ani neusiloval. Jeho texty, které se formou volného samizdatu šířily v literárních a kulturních kruzích, se k širší veřejnosti dostaly často dlouho po svém vzniku, někdy v důkladně přepracované podobě. I když se v některých autorových pracích dá rozpoznat výrazné tíhnutí k prolínání postupů básnického psaní a prozatérského vypravování, přesto je mezi spisovatelovými prózami a knihami veršů z valné většiny znát evidentní žánrová i stylová dělicí čára – a z tohoto pohledu je dosavadní Vokolkův tvůrčí naturel výrazně dvojlomý. Na klasickou tradici filosofické lyriky navazují jeho starší i novější básnické sbírky, v nichž na jedné straně autor inklinuje k nadčasovým kosmogonickým polohám, s velkou náruživostí parafrázuje dávné mýty a starověká literární podobenství (snad nejpůsobivěji a nejpřesvědčivěji v knize Triptych, která představuje zmíněný pokus o symbiózu poetického a prozaického vypravěčství), na straně druhé má Vokolek blízko k stylistickým experimentům, ověřuje si své výrazové schopnosti v poloze svébytných vizuálních textů a poetických fragmentů (poprvé uveřejněných v cyklu Nápisy, zpřístupněném vlastním autorovým nákladem), zároveň ovšem nejednou velice zřetelně směřuje k systematické epizaci veškerého básnického sdělení. Svou veřejnosti neznámou poetickou tvorbu z let 1971 až 1995 posléze Václav Vokolek vybral a shrnul do rozsáhlého knižního průřezu Zříceninový mramor, do knihy, v níž demonstroval právě tyto základní okruhy vlastního básnického úsilí a zacílení. V některých autorových prózách převládá baladická až tragická poloha, což se nejpatrněji projevuje v litanické novele (resp. dvojnovele) staršího data Pátým pádem, přepracované pro účely prvního knižnímu vydání na počátku let devadesátých: Vokolek v této próze cílevědomě navazuje na existenciální duchovní poselství klasické Durychovy knížky Boží duha, aby do spřízněného tématu vnesl některé odlišné akordy a zejména prodloužil tematický oblouk vyprávění až do pozdějších let poválečných. Mnohem častěji a mnohem rozrůzněněji se však v autorových prozaických textech ozývají tóny groteskní až tragigroteskní: z tohoto pohledu a v souladu s tímto stylovým přístupem pak spisovatel nahlíží a líčí zvláště nejrozmanitější erotické či interpersonální situace, v nichž vynalézavě konfrontuje životní reálie s ještě výrazněji působícími reáliemi snovými či fantaskními (například v průřezu jeho zpočátku rukopisných příběhů, vydaných ve výboru nazvaném Lov žen a jiné odložené slavnosti). Tuto vypravěčskou polohu Václav Vokolek posléze s proměnlivou invencí uplatňoval i ve svých jiných, až v devadesátých letech dotvořených prozaických titulech (mj. Okolí Bábelu), nejefektněji ji však rozehrál ve svém groteskně symbolickém nazírání zdánlivě neměnného historického vývoje a osudů nenapravitelného a nepolepšitelného lidského individua (a také v svérázné románové parafrázi některých motivů z Běsů F. M. Dostojevského) – v teatrálně koncipované románové burlesce Cesta do pekel. V tomto knižním cyklu bizarních či tragikomických výjevů ze života česko-německého Děčína, tj. Vokolkova rodiště, v druhé polovině 19. století. V Cestě do pekel autor současně pregnantně ztělesnil svou filosofii času a umění. V tomto svém románu však spisovatel usiluje ze všeho nejvíce o čertovskou a duchařskou grotesku, popisuje reje a intriky všech zplozenců pekla, kterým jako nefalšovaným sloužícím Satanášovým nesmírně záleží na tom, aby se všechno, co zakrátko v daném symbolickém regionu nastane, stalo „poctivou“ cestou do pekel. V tomto svém snažení zmocněnci ďábelských sil využívají především všelijakých a snad nekonečných člověčích nectností a neduhů stejně jako bezbřehé lidské naivity. Jakmile se totiž lidstvo (zdaleka nejen to děčínské) vydá a připravovanou cestu do pekel, bude již navždy oddáno a poddáno Luciperovi. Ten si pak může zosnovávat války, revoluce, převraty, puče. Právě pojetí literárního prostoru jako dějiště plného tajemných a tajuplných významů později Václava Vokolka podnítilo k práci na cyklu populárních publikací, v nichž se zabývá zvláště „skrytými“ dějinami českých zemí – region po regionu – z hlediska jejich pozoruhodné a rozmanité esoterické topologie. Mimořádně významné postavení v hojné Vokolkově literární tvorbě zaujímá jeho memoárová knížka Krajiny vzpomínek, dovedená do začátku let sedmdesátých. V této knize, v níž se setkáváme v mnoha ohledech s až strhujícím vylíčením autorovy vlastní „citové výchovy“ v poválečném období, demonstrované v duchu záměrného autorova odmítání (i pod otcovým vlivem) některých vnějškových a antiexistenciálních kulturních trendů let šedesátých, Václav Vokolek s nesmírnou duchovní a uměleckou intenzitou i s velkou lyrickou vroucností postihl a popsal zejména inspirativní ovzduší, v němž vyrůstal: v prvé řadě atmosféru tvůrčí a duchovní solidarity panující mezi zakázanými a zapovězenými umělci zejména spirituálního zacílení. Důraz na duchovní dimenzi literárního díla je klíčem též k Vokolkovým „vážným“ prozaickým dílům, případně i k jiným autorovým groteskním polohám a rovinám jeho dosavadní literární práce. V jeho tvůrčí bibliografii (ve které najdeme i texty popularizující vědecké problémy) nechybí ani titul z oblasti literatury pro děti a mládež (Pán z Halabákova) nebo spisovatelův zcela ojedinělý pokus o eticky naléhavé ztvárnění společenské tématiky prostřednictvím reportážního záznamu jednoho lidského osudu.

 

(vn)

Medailon je aktuální k 1. lednu 2007

E vaclav.vokolek@seznam.cz