Na přelomu 80. a 90. let minulého století působil jako redaktor v havířovské revue, posléze edici a nakonec nakladatelství M.U.K.L. V roce 1991 se podílel na založení olomouckého nakladatelství Votobia, jehož je dodnes spolumajitelem. Žije v Nákle u Olomouce.
Vrak se zpočátku své tvorby prezentoval jako básník: sbírky Ostrava a Boewulf tematicky vycházejí z životního pocitu šedivosti, beztvarosti a bezvýchodnosti, jenž prožívali lidé v ostravské aglomeraci v době normalizace. Vrakův volný, často prozaizovaný verš je plný obviňujících aklamací, ironie a sarkastičnosti, stejně jako nenávisti vůči komunistickému establishmentu, jehož metaforou je návratný motiv továrny – ta násilně unifikuje lidský život a převádí jej na sérii vynucovaných úkonů. Z jazykového hlediska sbírky ozvláštňuje využití koloritu ostravských nářečí. Od poloviny 90. let se Vrak orientuje na psaní prózy. Výrazně autobiografické rysy nese románová kronika Obyčejné věci, v níž je tematizována především všednost: hrdiny desítek paralelně probíhajících minidramat se stávají zdánlivě neatraktivní lidské typy, především pěšáci, výjimečně střelci doby reálného socialismu, která mnohého člověka vmanévrovala do situací, v nichž zpřetrhal elementární mezilidské vztahy, ale i tradiční a hluboká rodová pouta. Vrakův vypravěč své příběhy skládá z vlastních zážitků, z vyprávění rodinné kronikářky tety Pauli i ze střípků obecní kroniky; pohybuje se přitom mezi šedivou hornickou metropolí Havířov a svébytnou středomoravskou vesnicí Náklo u Olomouce. Obyčejné věci ozvláštňuje jednak záměrné rozrušování linearity vyprávěného (systémem poznámek, vřazováním básnických ukázek, odborných výkladů anebo citací), jednak užívání rozdílných jazykových vrstev: Vrak pracuje s lexikem i syntaxí běžného hovorového jazyka, promlouvá řečí dobových frází a propagandistických hesel, zařazuje fragmenty psané v nářečí, tedy velmi svérázného dialektu ostravsko-havířovského prostoru, v němž se sbíhá řada mnohonárodnostních jazykových podnětů. Druhá Vrakova próza Osm hlav se odehrává už výhradně v prostředí Nákla. Autor nyní rezolutněji zaměňuje pozici aktéra příběhů za pozici pozorovatele – jeho roli přebírá postava archetypálního sedláka Pluskala – a soustředí se na pozici demiurga, jakéhosi novodobého mýtotvorce verbálně utvářeného světa. Mateřský jazyk ale Vrakovi není jednoznačně komunikačním prostředkem, v knize se stává především křehkým materiálem vnímaným v jeho estetickém rozměru. V tomto světle lze autora vnímat především jako lyrika, který opěvuje elementární životní hodnoty – zemi, nebe, pole, dům, jezero, lásku či rodinu – a zdůrazňuje potřebu jejich provázanosti, přimknutosti člověka k rodné zemi. Naznačené estetické gesto je nýtem, který spojuje řadu rozdílně dlouhých dějových a reflexivních fragmentů (hlav). Ty totiž charakterizuje záměrná rozkolísanost vyprávění, vyvolávající po první přečtení ve čtenáři pocit rozpadu, jakéhosi rozdrobení celku do řady střípků, z nichž se jen s obtížemi zpětně rekonstruuje autorem zamýšlený pra-obraz. K adoraci autentického vyprávění Jan Vrak dospěl nejdále v knize Pan Kamarád, kterou poskládal z desítek hodin vypravování politického vězně z 50. let, pana Václava Kamaráda. Vznikl román-skaz, který si podržel syrovost, neučesanost, překotnost a stal se – více než heroizovaným svědectvím jednoho silného charakteru – autentickou zpovědí člověka, který přes prožitá příkoří dokázal odpustit svým viníkům.
(ph)
Medailon je aktuální k 1. květnu 2006.
