Autoři
Ivan WERNISCH
Básník Ivan Wernisch se narodil 18. června 1942 v Praze, jeho synem z prvního manželství je básník Michal Wernisch vulgo Ewald Murrer. Absolvoval Vyšší průmyslovou školu keramickou v Karlových Varech (1959), prošel řadou manuálních zaměstnání (uklízeč na petřínské rozhledně, betonář vyhnívacích nádrží na Trojském ostrově, reklamní agent, noční hlídač autoparku aj.).
Poezie Ivana Wernische, v současnosti nejčtenějšího a snad i nejpřekládanějšího českého básníka, vyrostla z dozvuků avantgardy, které formovaly celou novou básnickou generaci první poloviny 60. let minulého století – poezii Pavla Šruta, Jiřího Gruši, Antonína Brouska nebo nedávno zesnulého Petra Kabeše. Optimismus, vitalitu a barevnost prvorepublikové tvorby autorů poetismu, Biebla, Nezvala nebo Seiferta, ale i proletářské poezie, především Jiřího Wolkera, však s odstupem tří čtyř desítek let tlumily motivy skepse, únavy, tragického životního pocitu – Wernischův debut z jedenašedesátého roku, Kam letí nebe, je sbírkou hravosti, ale i smutku, vzletu, který se vzápětí mění v ikarský pád. Zatímco Kabeš z tohoto výchozího bodu ukročil k radikálnímu experimentu, hermetické citační koláži, zatímco Brousek propadl rýmovanému vzteku a sebezničující deziluzi, zatímco Šrut couvl k tvorbě pro dětského čtenáře, Wernisch unikl do snu, do halucinantní krajiny absurdního výmyslu, groteskních vizí situovaných do cizích, exotických krajin a dávných časů, kořeněných jazykovou brilancí stejně jako jazykovou a situační komikou. Pro knížky Zimohrádek, Těšení, Dutý břeh anebo Loutky, které v průběhu 60. let vydal, „je příznačné opojení obrazností, živelná radost z pojmenovávání fantaskních představ, přerůstající až do litanického zaříkávání, které v osvobodivých ornamentech, využívajících principů opakování slov a slovních spojení, obkružuje základní motivy cizoty, úzkosti, prázdnoty a vzdoru,“ napsala o básníkovi literární vědkyně Milena Vojtková. Už od 60. let tak ve Wernischově tvorbě krystalizují dvě polohy, které se budou nadále prolínat a mezi nimiž bude vznikat permanentní napětí až do současnosti: linie groteskní, napájející se především z očistného pramenu dada, vnášející do veršů prvky absurdní komiky, persifláže a autorovy oblíbené mystifikace, a linie expresionistická, heymovsko-traklovská, posedlá zmarem a smrtí, drcená osobním smutkem a deziluzí ze společenských poměrů. Zatímco v 70. a 80. letech převažoval tón absurdní a nonsensový (viz mj. osmisetstránkový svazek Blbecká poezie, shrnující autorovu samizdatovou tvorbu), tón porevolučních básníkových textů je pochmurnější, rezignovanější, přichýlený ke konci, zániku, smrti (sbírky Proslýchá se, Cesta do Ašchabadu, Bez kufru se tak pěkně skáče po stromech, Hlava na stole aj.). Přičemž, jak poznamenává Vojtková, jeho tvorbě po roce 1989 „dominuje důraz na samotný komunikační akt, snaha oprostit text od významové zatíženosti ve prospěch formální čistoty sdělení“. Wernischovo dílo je v řadě ohledů ukázkou postmoderní literatury: polemizuje s žánry a přivádí na svět jejich nápadité variace (mj. parodie deníkové literatury v titulu Pekařova noční nůše nebo Růžovejch květů sladká vůně), mystifikuje a rozpouští se do mnoha hlasů (např. postava Václava Rozehnala a jeho sbírka Z letošního konce světa), bezostyšně si vypůjčuje, nepřiznaně cituje, parafrázuje a integruje úryvky z rozmanitých cizích děl, čili „překrádá“ (Beránci vlci, Frc), stejně jako hravě pluje ve vodách folkloru, prostonárodních písní, i vysoké, kultivované poezie, filosofických maxim, aforismů, drobných próz, reflexí vlastní tvorby a tvorby vůbec – zdatně a invenčně si kdykoliv osvojuje libovolný žánr i styl.
(rk)
Medailon je aktuální k 1. květnu 2008
