Za svou tvorbu pro děti obdržel celostátní ceny Zlatá stuha (1995, 2002, 2005).
Jiří Žáček vstupoval do české literatury ve druhé polovině 60. let. Již v prvních sbírkách (Ráno modřejší večera, 1970, Napjatá struna, 1973) se představil jako melodicky vyzrálý autor se stále živými tematickými kruhy: scenérie všedního dne, milostné prožitky, lyrizující momentky z městského života Prahy a evropských cest. Posléze se stává pochybovačským lyrickým mluvčím své generace, ironizujícím životní stereotypy a peripetie (Mezi řečí, 1978, Tři roky prázdnin, 1982, Papírové růže, 1987). S poezií vede stálý dialog (Anonymní múza, 1976), občas ji znevažuje, ale stále ji uznává jako svůj možný výpovědní prostor. Milostné verše z této sbírky jsou zároveň vrcholem jeho tvorby, svou melodikou a akcentací prchavosti sdílených okamžiků se blíží Nezvalovi. Žáček zároveň jako jeden z mála básníků humorně pranýřuje lidskou lhostejnost a hloupost i v širším globálním významu (Okurková sezóna, 1981, Rýmy pro kočku, 1984, Hovory s mým horším já, 1990 aj.). Právě humorným laděním svých veršů si dokáže získat pozornost i těch čtenářů, jimž je poezie jako umělecký druh komunikace zcela cizí.
V jeho tvorbě narazíme na bohaté využívání různých žánrových forem, jako jsou prozaické a básnické miniatury, humoristické krátké texty, bajky, písňové texty, anekdoty a aforismy, v nichž se ironicky vyjadřuje k obecným lidským nešvarům (Idioti mají přednost, 2001, výbor Kdo se směje naposled, 2008) i k politickému dění (Hurá zpátky do Evropy!, 1994, Zbrusu nové jarmareční písně českotuzemské, 1995, Nikdy neříkám nikdy, 2006, Panoptikum, 2008). Poslední sbírky České moře (1999) a Třetí poločas (2009) jsou sbírkami bilančními, vážné obavy o lidskou identitu a budoucnost planety se vyostřují, ale naděje zůstává ve společně sdílených prožitcích.
V tvorbě pro dospělé se Žáček od počátku vrací k prchavým vzpomínkám na dětství, koncem 70. let se pak suverénně zabydluje v poezii pro děti. Již první sbírky zajistily Žáčkovi širokou popularitu mezi dětskými čtenáři (Aprílová škola, 1978, rozšířené vydání 1983; Ahoj, moře, 1980; Kolik má Praha věží, 1984; Pro slepičí kvoč, 1986), jeho poetika se během let proměňuje, ale i v novějších knížkách se vyznačuje radostnou hravostí (Vrabčí hnízdo, 1999, Nemalujte čerta na zeď, 2001 aj.). Básně jsou zpěvné, lehce zapamatovatelné, ale autor záměrně rozrušuje říkadlový rytmus a nachází pro překvapivou pointu nečekané nonsensové spoje. Je autorem nesčetných hravých leporel, oblíbeného Slabikáře (1992–2009) a také uměleckonaučné Žáčkovy encyklopedie pro žáčky (2002).
Jeho bibliografie obsahuje několik desítek položek, odkazujeme na stránky Národní knihovny, příp. na autorovy webové stránky.
(jč)
Medailon je aktuální k 1. 1. 2010.
