Roku 1980 emigroval nejprve do Švédska, později do USA, kde se věnoval převážně výtvarnému umění. Po listopadové revoluci žil střídavě v New Yorku a v Praze, od roku 1995 žije trvale v Praze.
Pavel Zajíček publikoval před rokem 1989 řadu svých textů v samizdatu. Ilegálně se šířily též jeho hudební projekty, jejichž texty či libreta obstojí i bez hudebního doprovodu. Zajíčkova skupina DG 307 navazovala na experimenty kapely Aktual Milana Knížáka, v raných textech je patrná i inspirace naivizující rýmovou technikou Egona Bondyho: „začalo to v noci / budeš počítat roci / vteřina která věčností / ztratíš svý hrůzy s vděčností…“. Zpočátku se Zajíčkovy písňové texty nesou v duchu ozvěn humorné hippie poetiky, tato hravá struna však záhy utichá a nastupuje vážnost, poněkud netypická pro český underground 70. let minulého století, jehož je autor výraznou osobností. Anarchistický nihilismus ustupuje karatelskému tónu, který se napájí jak barokní apokalyptičností („každou vteřinou bychom měli bejt / připravený na konec“), tak později jakýmsi pohanským panteismem, pro něž je příznačný „ponor na dno hlubokejch pramenů“. Autor se stylizuje do role plebejského proroka – ústrojné užívání hovorové mluvy včetně vulgarismů je Zajíčkovým poznávacím znamením –, když své konzumní současníky konfrontuje kupř. s křesťanskými mučedníky. V období upevňující se komunistické normalizace je jeho poezie apelativní, burcující (časté užívání plurálu), v dobrém smyslu angažovaná („tvuj kraj stejně jako muj kraj jde do prdele“), expresivní. Ve druhém, obecnějším plánu můžeme Zajíčka označit za dalšího moderního romantika zraňovaného světem. Pro něj jako by neexistovala všednost, ale pouze vyhrocenost, neustálý útok na smysl existence. Život touží prožívat extaticky – jako jeden z posledních autentických prožitků v odlidštěném světě se mu jeví tělesná extáze: „bestie musej řvát a kroutit se / i ty zařveš když se dotkneš její kůže / nebo plamene / nebo vášně“. V další fázi tvorby básník svoji poezii zklidňuje, zniterňuje, zavinuje do ulity archetypů a symbolů. Vytváří mnohovýznamový, nebarevný a vydestilovaný svět redukovaný často na metaforické uzlové body (cesta, oheň, stín, kořeny, znamení…), přesto jde o opět sugestivní stylizaci: „Ležel v dutinách… Ani skály. Ani města. Tam na okraji, kde nedokázal okem rozeznat vzdálenosti obzorů, žil svuj sen tmy.“ Zajíčkův bezejmenný hrdina posléze opouští abstraktní pláně archetypů a přesouvá se do moderního bludiště (Kniha měst). Z textů opět dýchá živelnost a syrovost, byť už ztratily svou obecnou apelativnost a mnohem více směřují k deziluzi. Hrdina, moderní rozervanec, bloudí jako Komenského poutník labyrintem světa, ráj srdce však nenachází. Stále však usiluje „zůstat sám sebou uvnitř toho šílenýho běsu“. Čím dál častěji autor tíhne k básnickým meditacím a impresím (Čas je výkřik uprostřed noci), později je prokládá i osobními vzpomínkami či úvahami o smyslu psaní (Jakoby… Svět v zrnku písku…). Společným znakem celé autorovy literární tvorby je fragmentárnost, postihování světa v útržcích a úlomcích reality. Často užívanou formou jsou pseudodeníkové záznamy, okamžiky vytržené z proudu času, z nichž si celistvý příběh musí uspořádat čtenář sám ve své imaginaci. Navzdory formální roztříštěnosti působí Zajíčkovo dílo jako celek kompaktně, jeho romantický vzdor proti uzavírání kompromisů se světem i sebou samým stále trvá, jen v pozdějších textech poněkud ztrácí na naléhavosti.
(jn)
Medailon je aktuální k 1. březnu 2006
