Autoři

V osmdesátých letech zastával funkci hlavního kurátora sbírky zahraniční malby 19. a 20. st. Dějiny umění přednášel na katedrách scénografie a alternativního divadla DAMU. Byl odborným kurátorem mnoha výstav zejména současných českých výtvarníků A. Šimotové, O. Slavíka, V. Boštíka, V. Janouškové, V. Ciglera nebo výstavy uměleckého sdružení UB 12. Dlouhodobou pozornost věnuje dílu českého umělce Aléna Diviše, žijícího a tvořícího především ve Francii. Žije v Praze.

Jaromír Zemina je kunsthistorikem, výtvarným kritikem, kurátorem výstav a autorem doprovodných katalogů, ale také svébytným esejistou, básníkem a autorem deníků, v nichž zaznamenal své postřehy z cest za klasickým i moderním evropským uměním. Knižně se poprvé představil v roce 1963, kdy vydal studii Svět Jana Zrzavého. Po roce 1968 nemohl veřejně publikovat a proto se věnoval jednak odborné a kurátorské činnosti v Národní galerii v Praze, jednak práci na knižní monografii o malíři a grafikovi Jiřím Johnovi, která vyšla poprvé v Odeonu v roce 1988, podruhé v doplněném vydání roku 1992. Tuto monografii Zemina koncipoval netradičně, protože v ní nesleduje pouze chronologii a vývoj Johnova díla, a nepracuje se zavedenými postupy interpretace jednotlivých obrazů a cyklů, ale charakterizuje text o Johnovi jako „deset úvah o umění, o přírodě, o životě a umírání.“ Zemina byl Johnovým dlouholetým přítelem a tak přistoupil k umělcově osobnosti nikoli jako odtažitý kritik a interpret, ale jako člověk hluboce subjektivní introspekce a empatie. John se mu jeví jako tvůrce až „básnické kontemplace živlů“, jako umělec zdárně se vyhýbající avantgardním směrům a výbojům, jako autor nezařaditelný, přibližující se nanejvýš poetikou svých děl např. k Josefu Šímovi, s nímž ho spojovalo metafyzické zření přírody, nikoli surrealistická východiska nebo prozkoumávání nevědomých hlubin a praobrazů duše tak, jek jsou známy ze Šímova pařížského období a z jeho působnosti ve skupině Vysoká hra. Na rozdíl od snového a mytologizujícího Šímy, autora „příběhu krajiny a země“ se John jeví Zeminovi jako výtvarník, který nehledá v přírodě krajiny, ale „v krajinách přírodu“. Podle Zeminy tak Johnovo umění tíhne ke vznešenosti archetypu. To, co v prosté váze nebo v nestylizovaném zátiší objevoval pro moderní umění „archaizující“ Giorgio Morandi, totiž podle cézannovského způsobu traktovanou a umělcovou duší filtrovanou skutečnost, o totéž se pokouší ve svých zemitých grafických reliéfech a strukturách Jiří John. Ačkoli Jaromír Zemina zasvětil většinu své kunsthistorické činnosti nejsoučasnějšímu postavantgardnímu umění, jeho přístup se vždy vyznačoval sklonem porovnávat modernost s klasikou, hledat v současných uměleckých dílech stopy minulosti. V případě „temného“ Aléna Diviše, autora tísnivých obrazů z pařížského vězení Santé nebo biblických námětů či baladických výjevů, ilustrujících např. Erbenovu Kytici, spatřuje Zemina umělcovu starobylost v jakémsi až pozdně středověkém vizionářství, ve zvláštním druhu exprese, která je u Diviše projevem jeho existenciálního ladění a filozofie. Jestliže texty v monografii o Johnovi označuje autor za texty esejistického charakteru, zejména v průběhu devadesátých let Zemina publikoval samostatné knižní eseje, ve kterých na konkrétních malířských či sochařských osudech hledá konstanty a „vznešenost“ umělecké mimeze. Prvním svazkem z této řady byl „pokus o podobiznu stárnoucího mistra“ Cézannův ateliér. Esej o Cézannovi se pohybuje v rozmezí mezi kunsthistorickou sondou a osobním vyznáním a vcítěním se do malířova osamělého života v jeho provensalském ateliéru v Aix. Zemina v eseji neprozkoumává obecně známé dílo „otce moderní malby“, ale snaží se dobrat jeho inspiračních a metafyzických zdrojů, plynoucích z venkovského prostředí, v němž malíř vyrůstal, jak jsme o jeho dětství i mládí informováni mimo jiné ze svědectví jeho přítele Emila Zoly. V Provenci, v odloučenosti od hektického pařížského ruchu, se také malířova životní cesta uzavřela. Na dnešní podobě Cézannova ateliéru vyzdvihuje Zemina především jeho původnost a zanedbanost, nemuzeálnost, typickou francouzskou ležérnost, ponechávající věcem a místům jejich kouzlo, čas i tendenci k propadu a zmaru. V eseji o Cézannovi se tak ateliér stává znovu vzkříšenou Hefaistovou dílnou, samostatným artefaktem. Zemina se v něm pohybuje jako novodobý archeolog, který z otisků času, ze stop na zdích a v kůře okolních stromů, z pavučiny na dveřích rekonstruuje malířovu bytost, charakter a nakonec i jeho dílo. Podobná „archeologická“ praxe a erudice se objevuje i v dalším Zeminově eseji, zasvěceném španělskému dvornímu malíři, portrétistovi královské rodiny, Diegovi Velázquezovi. Text nese podtitul „esej o vznešenosti malby“. Autor se v něm snaží na příkladu „malíře pravdy“ postihnout proces profanace moderního porenesančního a pobarokního umění. Obecně je o Velázquezovi známo, že byl malířem, který si realitu zkrášloval a portrétoval lidské tváře líbeznější, než byly ve skutečnosti, neboli který v duchu neoplatonismu, jímž se intenzivně zabýval, vracel skutečnost k původním vznešeným ideálům a věřil v možnost ušlechtilého vzkříšení ideálního stavu světa, který nebude v rozporu s reálným, ale naopak bude pravdivější než sama skutečnost. Blížencem Velázquezovým se Zeminovi jeví Holanďan Vermeer, který jako by Španělovu představu o vznešenosti v umění dotvořil tím, že znázorňoval nejvšednější věci a výjevy, ale tak, že v jeho ztvárnění dostaly velebnou podobu něčeho trvalého. Otisk umělcova rukopisu a díla nikoli jen do doby, ve které žije, a otisk doby, která je mu údělem, nýbrž stopa navěky – to je dominantní téma i další Zeminovy esejistické knihy Onufrius. Věnoval-li dosud pozornost velikánům světového umění, Cézannovi a Velázquezovi, tentokrát demonstruje svou vizi nadčasového umění na dějinách českého barokního sochařství, konkrétně na činnosti sochaře ve Šporkově Kuksu a v Lysé nad Labem Matyáši Braunovi. Braun, podobně jako jeho mecenáš hrabě Špork, se Zeminovi jeví nejen jako důsledek barokní exaltovanosti i pozemského hedonismu, ale jako tvůrce spějící k absolutní rozvolněnosti všech kánonů a forem, všech dobově podmíněných náboženských i světských konvencí. Poutník Onufrius se stává v Zeminově „esejistickém příběhu“ o Kuksu, Betlému a Braunovi nadčasovým symbolem devastované, avšak nezničitelné krásy a kreativity.

 

(js)

Medailon je aktuální k 1. květnu 2006

Jaromír Zemina: Zapisoval jsem, co se mi zdálo zázračné... - Český rozhlas, Vilém Faltýnek, 13.7.2008

Rozhovor: Historik umění, spisovatel a básník Jaromír Zemina o knize Via artis, Via vitae - Česká televize, 19.2.2011

Jaromír Zemina: Onufrius. Těkavé putování za jednou českou tradicí - Aluze Číslo 3/2001, Martin Pavlíček