Autoři

Básně publikoval od poloviny šedesátých let v časopisech Sešity, Host do domu, Orientace, Arch aj. V roce 1976 emigroval do Paříže, v roce 1981 obdržel francouzské občanství. V letech 1992–1993 realizoval státní zakázku pro park prezidentského zámku Rambouillet ve Francii. Vedle vlastní literární práce se věnuje překládání básnických a prozaických děl z francouzštiny a italštiny (např. Nerval, Leopardi, Foscolo).

Podobně jako Jiří Kolář nebo Bohuslav Reynek je i Karel Zlín dvoudomou uměleckou bytostí. Tvoří básně, prózy, obrazy, sochy, ilustrace, avšak v obou případech, ať používá slovního či výtvarného média, je tvůrcem jakéhosi magického realismu nebo surreálných světů, kde skrze obrysy statických architektur a jevů proplouvají stínovité bytosti či věci, odvanuté a v podstatě i nezapamatovatelné tváře jedinečnosti a neopakovatelnosti. Jako každý pravý básník míří i Zlín od fenomenálního k obecnému, od hovoru a řeči k hudbě ticha, od spletitého a chaotického k průzračnosti „tůně, ocitající se uprostřed vsi“. Básně ze šedesátých let shrnul do sbírky Hledán, vycházející z plodné poetiky té doby a souznívající s úsilím plejády českých básníků typu Kabešova a Julišova, Hejdova nebo Wernischova, na druhé straně kontinuálně navazující na velkou tradici metafyzickou, ať již v ohlasech literatury barokní, romantické a romantizující nebo spirituálně orientované tvorby proroků modernismu jak v kontextu evropské lyriky (Apollinaire, de l’Isle-Adam, Leopardi, Gryphius), tak české poezie (Březina, Karásek, Dyk, Holan). Dominantním obrazem Zlínovy prvotiny je „krajina s podobou zaháněné tváře“ neboli kontrast přechodného a trvalého, přičemž to stabilní a přetrvávající může ve Zlínových metaforách nabývat až podobu démonické obludnosti i posvátnosti, a to pomíjivé, rozplývající se naopak vyvolává touhu po ztracené a nezachytitelné kráse, jejíž jedinou podobou je marnost, ona barokní vanitas vanitatis, ještě posilněná romantickým kultem vyhroceného individualismu a konkrétnosti, potírajícími sklon k planému filozofování a snadnému zobecňování jevů. V této sbírce všemu vévodí zřetelně existenciální tón, rilkovská noc, „vyřčené v zapomenutém, viděné ve ztraceném“. Také čas je pro básníka „kdesi započatou stavbou“ domu, odloženého naneurčito, zatím neobyvatelného a provizorního, narůstající všemi směry stejně jako pověstná Jungova Bollingenská věž. Logickým vyústěním takovýchto nejasných předtuch byla básníkova emigrace, vzápětí přinášející i metamorfózu jeho dosavadní poetiky. Stabilním zůstal sklon k meditaci a tichu, k hledání domu niternosti, tentokrát ovšem k hledání „domu druhých“, příbytku cizinců, kteří dovolí poutníkovi složit hlavu kdesi v podkroví na jednu či dvě přechodné noci. Od roku 1976, kdy Zlín odešel do Paříže a začal se zde živit výtvarným uměním, počíná období lyrické těkavosti, nátlaku cizího, a přesto blízkého prostředí jako svérázného exotika, do něhož si básník chtě nechtě musí rozložit obsah z cestovního zavazadla, svršky z domova. Jestliže se v Paříži a později v Itálii Zlín vzdálil od skutečného údělného domova a příbytku, jako náhradu si našel prapůvodní domov a zemi mýtu, do níž se ostatně všichni vracíme po celý život. Další kniha básní Dům druhých shrnuje jednak verše z počátku exilu, jednak nepublikovanou tvorbu z počátku sedmdesátých let. Je plná ohlasů a reflexí konkrétních osobností (Hölderlin, Shelley, Nerval), ale především míst archetypální krásy nebo estetické přebujelosti, jakou se vyznačují téměř dekadentně vyhlížející zámky na Loiře, svět ponořený sám do sebe a odlehlý, kde se pohled dotýká „drobných květů v trávě“ a kde „bílý list papíru je pokryt staletou rzí“. Stejně jako je ve vnějším světě provždy ztracena šílená duše Hölderlinova, i básníkovo ego bloudí/blouzní na místech, asociujících romantické představy a děje, pozvolna se přesouvající do podoby mrtvých či kamenných zátiší (natura morta), jež může na okamžik rozvlnit pouze poezie („V zelenavé vodě benátského kanálu / plave otevřená kniha poesie“). Jestliže prví oddíl Domu druhých je zaplněn básněmi vzdálených a někdy až papírem šustících melancholií a ovzduším autorovy vzdělanosti a sečtělosti, v druhém oddílu se znovu vracejí problematické Čechy, místo popelavě šedé, nebarevné, rudimentární, ovšem i lyricky puristické a nedekorativní. Celek ustupuje detailu, skutečnost fasetám vybroušenosti a elegance, „zvětralým otiskům“, „znakům v přebytku jiných znamení“, „síti, tisknoucí se k vyprázdněnosti oka“. Souběžně s tím ale básník požaduje i „tanec oka“ a je si vědom toho, že „setrvá-li na místě, vše se ztratí“. Mateřština se mu v emigraci stává bachelardovským plamenem svíce, život se proměňuje v ustavičnou odyseu s hlasy svádivých Sirén a s nebezpečím úzkých skalních soutěsek. V osmdesátých a devadesátých letech je Zlínova poezie zcela prostoupena italským či antikizujícím mýtem. Odklání se od někdejší romantičnosti a melancholie k prazákladním fenoménům, k hymnům noci, k symbióze evropanství s Orientem, k nietzscheovské a faustovské cestě k Matkám. Jako pozdně římský císař Hadrián, Cosmocrator, i Karel Zlín se pokouší v zatím nepublikovaných skladbách sklenout „divadlo vesmíru“, v jehož centru se bude nacházet pověstný kabinet, aula regia, skrývající hádanku světa. Některé Zlínovy básně připomínají antropomorfní architektury či „sluneční bárky“ (to jsou názvy jeho sochařských objektů), stále víc tíhnoucí ke smrti reality a ke vzkříšení snu o absolutnu/věčnosti, jež k nám zavane z nekonečných dálek. I proto Zlín adekvátně překládá poezii Leopardiho, hymnické skladby Nervalovy nebo dílo italského autora Uga Foscola (Hroby).

 

(js)

Medailon je aktuální k 1. březnu 2007