Nejnovější německé překlady české prózy

 auf Deutsch 

Dobré sousedské vztahy nejsou jak známo samy sebou. Česká republika sdílí s Německem přes osm set kilometrů dlouhou státní hranici a necelou pětistovku kilometrů s Rakouskem. Hranice teritorium vymezují, ale viděno jinou optikou – mohou také spojovat. Geografická blízkost s sebou nutně nese i společnou historickou zkušenost, rozvinuté ekonomické kontakty a živé kulturní vazby.

Význam překladů v české literatuře, tedy literatuře malého jazyka a malého národa, je enormní. Překladové tituly činí v české literární produkci asi jednu třetinu ze všech vydávaných knih. Více než polovina překladů je pořízena z angličtiny (ročně vychází necelé tři tisíce titulů přeložených z AJ), němčina si už roky udržuje stabilní pozici na druhé příčce (v celkovém úhrnu vychází ročně přes tisíc knih přeložených z němčiny, včetně nebeletristických titulů, které pochopitelně výrazně převažují). Velkou zásluhu na tom má aktivní a systematická kulturní politika Německa a Rakouska, která vydávání německy psané literatury u nás podporuje finančně i institucionálně.

Obsáhlý přehled titulů vydaných po roce 1989 v českém překladu, doplněný medailony autorů, zpřístupnil nedávno na svých webových stránkách pražský Goethe-Institut. Databáze už na první pohled vypovídá o mimořádně čilé kulturní výměně. Ostatně čeština spolu s polštinou, ruštinou a také čínštinou představují cílové jazyky, do nichž se beletrie z němčiny překládá zdaleka nejvíc.

Jak to ale vypadá, změníme-li úhel pohledu a pátráme po českých knihách v německém překladu? Tedy po knihách, vydaných nejen v Německu, ale i Rakousku či Švýcarsku, protože stejně jako rozdílný jazyk bariéry vytváří, tak společný jazyk hranice rozbíjí.

Konkrétně v Německu panuje situace podstatně jiná než v České republice. Překladové tituly nepřesahují 10 % z celkového objemu roční knižní produkce (pro srovnání ve Velké Británii je překladových titulů ročně vydáno méně než 3 % a v USA cca 1 %). Nejvíc se překládá rovněž z angličtiny (přes 60 %), oblibě se těší francouzština, italština a španělština. Kolik vychází titulů přeložených z češtiny, souhrnné statistiky německého svazu knihkupců ani neuvádějí.[1]

Přitom právě překlad do němčiny českým autorům často otevírá dveře dál na západ. Potvrzuje to i Markéta Pilátová, které letos v březnu vyšel v německém překladu Michaela Stavariče román Žluté oči vedou domů (ovšem pod názvem Wir müssen uns irgendwie ähnlich sein – „Musíme si být nějak podobné“ –, protože žlutá barva vyvolává příliš silné asociace s Davidovou hvězdou). Pilátová při autorském čtení v pražském Goethe-Institutu (18. 10. 2010) sama připustila, že příznivé recenze německého překladu vyvolaly zájem o překlad románu také do nizozemštiny, španělštiny a francouzštiny.

Z Německa přitom zaznívají jasné signály, že zájem o českou literaturu je, nedostává se však odpovídající podpory ze strany českých partnerských institucí.

Chceme-li ještě chvíli mluvit řečí čísel: z celkem 76 knih, jejichž zahraniční vydání podpořilo ministerstvo kultury České republiky v roce 2009, byla pouze 1 k vydání v Německu a 3 v Rakousku. Neúspěšně se o podporu ucházel například román Magdaleny Platzové Aaronův skok (2006), který líčí osudy rakousko-židovské výtvarnice Friedl Dicker-Brandeisové zplynované v Osvětimi. Kniha vyšla bez české státní podpory v překladu Kathrin Janky jako Aarons Sprung v nakladatelství Büchergilde. A ještě jeden příklad: Z celkem 63 knih, které získaly podporu MK ČR v roce 2010, byly 2 k vydání v Německu a 4 k vydání v Rakousku. To je o málo optimističtější skóre než v roce předchozím. Bez podpory tak vyšly například Pilátové Žluté oči vedou domů v rakouském nakladatelství Residenz.[2]

V reakci na tento neuspokojivý stav se v květnu letošního roku u příležitosti veletrhu Svět knihy uskutečnil pod patronací Evy Profousové a Šárky Krtkové projekt nazvaný So nah, so fremd – Tak blízcí, tak cizí. Iniciátory a partnery projektu se staly Mnichovský literární dům, Pražský literární dům autorů německého jazyka, nadace Roberta Bosche a Česko-německý fond budoucnosti. Už jen výčet těchto zúčastněných subjektů je známkou toho, že vůle ke spolupráci je oboustranná – tak se snad blýská na lepší časy?

Cílem projektu bylo setkání českých autorů, literárních agentů a nakladatelů s německými, rakouskými a švýcarskými lektory a překladateli-bohemisty, kteří lektorům, resp. nakladatelům představili deset českých autorů: Michala Ajvaze, Antonína Bajaju, Jana Balabána, Báru Gregorovou, Jiřího Hájíčka, Jakubu Katalpu, Jana Nováka, Marka Šindelku, Janu Šrámkovou a Vlastimila Třešňáka. Tedy čerstvé, domácími literárními cenami ověnčené debutanty vedle zavedených autorů. Jejich společným jmenovatelem pak bylo především to, že jejich knihy už se dočkaly zahraničního ohlasu, a mohly by tedy být i adepty na vydání v německém překladu.

Jako překladatelky se do projektu zapojily Kathrin Janka, která žije v Berlíně a do němčiny přeložila např. prózy Magdalény Platzové, ale i literárněvědné texty Milana Jankoviče (Dílo jako dění smyslu, německy Das Werk als Sinngeschehen, připravuje se k tisku), Bettina Kaibach, jež se věnuje také překladu moderní české lyriky do němčiny (např. v antologii Höhlentief im Wörterbuch, kterou sestavili Urs Heftrich a Michael Špirit, 2006) a Kristina Kallert, jež působí jako lektorka češtiny na univerzitě v Regensburgu a kromě překladů současných českých autorů se zabývá i tvorbou spisovatelů 19. století. Trojici překladatelek doplňoval rodák z Drážďan Mirko Kraetsch, který překládá nejen z češtiny (Dousková, Komárek, Hakl), ale i ze slovenštiny (Hvorecký). Všichni současnou českou literaturu soustavně sledují a z doporučovaných próz přeložili kratší ukázky. Seznam ukázek s odkazy na ně najdete pod textem. Jakkoli se na vydávání knih obvykle podílí celý tým, největší kus práce připadá na překladatele, na které se ovšem rádo pozapomíná. Mezi přední překladatele českých knih do němčiny patří vedle již zmíněných především zkušená bohemistka Eva Profousová, která pochází z Prahy a v současné době působí na univerzitě v Hamburku. Z češtiny překládá knihy Jáchyma Topola (z nejnovějších titulů např. Cesta do Bugulmy, německy Die Reise nach Bugulma, 2006; Chladnou zemí, německy Die Teufelswerkstatt /„Ďáblova dílna“/, 2010), Radky Denemarkové (Peníze od Hitlera, německy – opět kvůli nežádoucím asociacím jako v případě Pilátových Žlutých očí – pod změněným názvem Ein herrlicher Flecken der Erde /„Krásný kousek země“/, 2009), Jaroslava Rudiše (Nebe pod Berlínem, německy Der Himmel unter Berlin, 2004), Michala Viewegha (např. Případ nevěrné Kláry, německy Der Fall untreue Klara, 2007; Andělé všedního dne, německy Engel des letzten Tages, 2010), ale i Miloše Urbana, Václava Havla či Terezy Boučkové.

Překladům současné české prózy se aktivně věnuje také rakousko-český spisovatel Michael Stavarič. Narodil se v Brně a jako sedmiletý s rodiči emigroval do Rakouska. Ve Vídni vystudoval bohemistiku a publicistiku, v němčině vydal několik románů i kratších experimentálních próz. V jeho německém překladu vyšly například prózy Patrika Ouředníka (výběrově: Europeana. Stručné dějiny dvacátého věku, německy též Europeana, 2003; Příhodná chvíle, 1855, německy Die Gunst der Stunde. 1855, vyd. 2007), Petry Hůlové (Cirkus Les Mémoires, německy Manches wird geschehen, 2009; Stanice Tajga, německy Endstation Taiga, 2010) či již zmiňovaný román Markéty Pilátové (Žluté oči vedou domů, německy Wir müssen uns irgendwie ähnlich sein, 2010).

Ze starší překladatelské generace nelze nezmínit rakouskou bohemistku Christu Rothmeier, nositelku Rakouské státní ceny za literární překlad a ceny Gratias Agit Award, kterou uděluje české ministerstvo zahraničních věcí za zásluhy o šíření dobrého jména České republiky ve světě. Christa Rothmeier působí od poloviny sedmdesátých let na vídeňské univerzitě a na svém kontě má kromě několika vědeckých titulů překlady děl Jakuba Demla, Jana Skácela, Petra Borkovce, Ivana Binara, Bohumily Grögerové či Jana Nerudy. Přeložila také Paměť mojí babičce Petry Hůlové (německy vyšel román pod opisným názvem Kurzer Abriss meines Lebens in der mongolischen Steppe /„Stručný nástin mého života v mongolské stepi“/, 2007) a před nedávnem Kratochvilův Slib společně s Julia Hansen-Löve (německy Das Versprechen des Architekten, 2010).

Posledně jmenovaný román vydalo tradiční vídeňské nakladatelství Braumüller, které se od loňského podzimu začalo programově zajímat o takzvanou „Osteuropa-Literatur“ neboli „východoevropskou“ literaturu. „Osteuropa“ je poměrně záludný termín, ve kterém se odráží nejen odlišné vnímání hranic, o nichž byla řeč už v úvodu tohoto textu. Podle jednoho z výkladů tohoto pojmu sem spadá ta část Evropy, kterou obývají Slované. Pro nás je ale v tuto chvíli zajímavější, že v produkci nakladatelství Braumüller figuruje za loňský a letošní rok hned pět titulů ze současné české literatury: román Edgara Dutky Slečno, ras přichází (v překladu Julie Hansen-Löve Fräulein, der Hundefänger kommt, 2009), dva Kratochvilovy tituly – Brněnské povídky (v překladu Johanny Posset jako Brünner Erzählungen, 2009) a již výše zmíněný Slib (v překladu Christy Rothmeier a Julie Hansen-Löve jako Das Versprechen des Architekten, 2010), Haklova próza O rodičích a dětech (německy Treffpunkt Pinguinhaus. Spaziergänge mit dem Vater, 2010) a román Stanislava Komárka Černý domeček (Das schwarze Häuschen, 2010) – obě posledně jmenované knihy v překladu Mirka Kraetsche.

Obecně je vysledovatelná tendence, že velké nakladatelské domy si takzvaně „drží“ své autory, a jsou-li úspěšní, nezůstává u jedné knihy. Skvělým příkladem je Jáchym Topol, jehož prózy už roky vydává renomované nakladatelství Suhrkamp. Topolovy knihy bodují i u literárních kritiků. Například v červnu letošního roku se jeho zatím poslední přeložená próza Die Teufelswerkstatt ocitla mezi desítkou nejzajímavějších světových titulů, které čtenářům každý měsíc doporučují nezávislí literární kritici z celé německy mluvící oblasti.[3]

Jitka Nešporová

Autorka je redaktorkou portálu iLiteratura.cz 

Text vznikl v rámci projektu Postavení literárního překladu v české společnosti po roce 1945, podpořeného Grantovou agenturou Česke republiky pod ev. číslem 405/08/H062. 

Překlady ukázek z děl českých autorů, které vznikly v rámci projektu So nah, so fremd – Tak blízcí, tak cizí

Michal Ajvaz: Druhé město (Mladá fronta 1993, Petrov 2005) / Die andere Stadt, překlad Kristina Kallert

Antonín Bajaja: Na krásné modré Dřevnici (Host 2009) / An der schönen blauen Dřevnice, překlad Bettina Kaibach

Jan Balabán: Kudy šel anděl (Vetus Via 2003, Host, přeprac. 2005) / Wo der Engel ging, překlad Mirko Kraetsch

Bára Gregorová: Kámen – hora – papír (Labyrint 2008) / Berge, Stein, Papier, překlad Kathrin Janka

Jiří Hájíček: Selský baroko (Host, 2005, 2009) / Bauernbarock, překlad Mirko Kraetsch

Jakuba Katalpa: Je hlína k snědku (Paseka 2006) / Kann man Erde essen?, překlad Kathrin Janka

Jan Novák: Zatím dobrý (Petrov 2004) / So weit so gut, překlad Bettina Kaibach

Marek Šindelka: Chyba (Pistorius & Olšanská 2008) / Der Fehler, překlad Kristina Kallert

Jana Šrámková: Hruškadóttir (Labyrint 2009) / Hruškadóttir, překlad Mirko Kraetsch

Vlastimil Třešňák: Klíč je pod rohožkou (Torst 1995) / Der Schlüssel liegt unter der Matte, překlad Kristina Kallert