Antonín Bajaja

Antonín Bajaja

Básník a prozaik, držitel Státní ceny za literaturu a Magnesie Litery za román Zvlčení z roku 2004. Narodil se 30. května 1942 ve Zlíně, který se mu z části stal i dějištěm jeho děl. Díla Antonína Bajaji byla přeložena do několika jazyků včetně angličtiny, ruštiny, slovinštiny či němčiny.


Název Nakladatelství Rok Vybrané vydané překlady Ocenění
Duely Host 2015
Na krásné modré Dřevnici Host 2009 PL | EN  2010 Státní cena za literaturu
Zvlčení Petrov 2003 BG | RU  2004 Magnesia Litera – Próza
O slivovici Tigris 2002
Na šéne blaue Dřevnici Krabice 1996
Pastorální. Texty na betlémskou notu Archa 1994
Duely Mladá fronta 1988
Mluviti stříbro Mladá fronta 1982
O slivovici
O slivovici
Na šéne blaue Dřevnici
Na šéne blaue Dřevnici
Pastorální. Texty na betlémskou notu
Pastorální. Texty na betlémskou notu
Duely
Duely
Cena Rok Země
Státní cena za literaturu 2010 Česká republika
Magnesia Litera – Próza 2004 Česká republika
Z recenzí
Jak už opakovaně konstatováno, pro Bajajovo psaní je příznačné tvarové experimentování, kteroužto vlastnost ještě nutno doplnit zmínkou o jeho jazyce, osvěžovaném s oblibou valašskými nářečními prvky, který ale hlavně je básnivý, místy až opulentní.
—Lubomír Machala
Literarni.cz

Psát začal už v šedesátých letech během studií na Vysoké škole zemědělské v Brně, své texty dokonce poslal Ludvíku Kunderovi k posouzení. Dlouho psal do šuplíku, debutoval až v roce 1982 románem Mluviti stříbro, v němž podává obraz komunistické kolektivizace valašské vesnice sedmdesátých let. Přestože pochází z vážené zlínské lékařské rodiny, jako zootechnik působil na venkově, odtud inspirace pro prvotinu. Měl však už tehdy za sebou dopisy spisované sestře Janě, které psal víceméně jako terapeutický deník při praxi na vysoké škole, kdy musel rok pracovat v židlochovickém statku u nemocných krav a koní. Z těch později vznikne nejprve krátká próza vydaná v bibliofilské edici Krabice nazvaná Na šéne blaue Dřevnici: taneční promenáda (1996) a pak zejména oceňovaný román Na krásné modré Dřevnici (2009). Venkovskou a rurální tematiku rozvíjí i následný diptych Duely, dvě novely mají společný prostor, čas i postavy. Kniha vyšla v roce 1988.

Po revoluci Bajaja opustil zemědělskou výrobu a stal se redaktorem brněnského Českého rozhlasu, fejetonistou a přispěvatelem (nejen) literárních časopisů. Od poloviny devadesátých let také připravoval pro Rádio Svobodná Evropa publicistický pořad Hlasy a ohlasy z domova, za nějž byl oceněn novinářskou Cenou Křepelek. Jeho tvorba však stále čerpá inspiraci z českého a moravského venkova.

V románu Zvlčení (Petrov, 2003) se opět noří mezi dvě paralelní dějové linky, když líčí osud karpatské vlčí smečky s osudem rodiny zemřelého hajného z beskydské hájovny. Podtitul knihy Romaneto o vlcích, lidech a úkazech naznačuje lehce baladický tón rodinné fresky, která mísí liché – lidské a sudé – vlčí kapitoly. Obě smečky/rodiny se nakonec protnou v tragickém finále. Slovo úkazy v podtitulu pak odkazuje k možnému propojení lidí a vlků, města a venkova, přírody a civilizace, mysteriózního a racionálního: „Úvuavú, odvětila Vlčice. Ženinu smělost splatila stejnou zahleděností, a přestože vhled z očí do očí je nejvyšším, nejodvážnějším způsobem sdělení (dravce provokuje k útoku), obě tou průrvou prošly a jedna v druhé se objaly. Dostaly závrať, úvuavú…!“ Za Zvlčení získal autor v roce 2004 cenu Magnesia Litera.

Dalších šest let Bajaja chystal román v dopisech Na krásné modré Dřevnici (Host, 2009), přičemž Dřevnice je říčním přítokem Moravy protékající Zlínem, tedy řekou Bajajovy dětství. První vzpomínky z konce čtyřicátých let přecházejí do líčení dospívání, Bajaja dokáže na příkoří, která komunismus na malém městě způsoboval intelektuální vrstvě, vzpomínat s vtipem a odstupem, v textu není ani stopa po zášti či patosu. Kapitoly uvozované dopisním Drahá Jeanne se rozbíhají k dávným vzpomínkám, které mapují místo (či město) a dobu mnohem víc, než konkrétní příběhy konkrétní rodiny, byť o ně v prvním plánu jde. Bajaja svoji prózu přirovnal v rozhovoru pro časopis Host k filmu Roberta Rosselliniho Řím, otevřené město, kde je v hlavní roli právě italská metropole. Na krásné modré Dřevnici přitom leží místo, které celou Bajajovu tvorbu předznamenalo: tím, jak malé a venkovské vlastně je, tím, jak se zde díky Antonínu Baťovi rozhořel kvas výroby i stavba funkcionalistického města na moderním půdorysu, který byl svým způsobem opakem venkovanství. Nakolik je tahle próza vlastní Bajajovou autobiografií je přitom sporné a jasně to určit nejde, řada příhod, postav a míst je posunutá k fikci kvůli autorovu vztahu k nim a snaze neublížit příliš doslovným zaznamenáním dané příhody. Sám autor odkazuje na svoje příjmení, které pochází od slovesa bájat, tedy vyprávět báje či historky, dokreslovat skutečné události. Za román Na krásné modré Dřevnici získal Antonín Bajaja Státní cenu za literaturu.

 

Ukázka

Tož naložili jsme do Fricka — kvůli jadrným zvukům se mu říkalo i mlátička — demižon a spoustu čistých lahví s trychtýři. Demižon byl obrovský, celý opletený proutím. Děda nastartoval, zařadil jedničku, posléze dvojku… a přes Cigánov, kolem sochy svatého Antoníčka, pod níž je údajně pohřbený poslední zlínský kat, kolem zadní strany fotbalového hřiště a tenisových kurtů, kolem katovského vršku Na šibenicách, kolem divokého žlebu s podzemními bunkry jsme napůl polní cestou vyjeli vysoko nad Zlín. Nad sady, louky a pole. Dnes se tam buduje sídliště Jižní svahy. Náš vzestup pokaždé provázely udivené obličeje Zlíňanů vzhlížejících z údolí Dřevnice k nebi. Nemohli pochopit, odkud to hřmí, když obloha je jasná. Tak jsme se vyhrabali na Kocandu, minuli tamější slavnou hospodu a šinuli si to lesem a pasekami do háje zelenýho. Jo — „do háje zelenýho“, tak by vo tom hezkým českým dialektem nám Moravanům zapěl pan doktor Linhart, soused a rodák z Čech (vod Vysokýho Mejta), zapálený činovník České obce sokolské, jenž se nedávno vrátil z Mauthausenu.
„Prrr!“ zvolal zčistajasna šofér na způsob vozky. Náš pištivý úlek korunoval příkazem: „Konečná, panstvo! Račte vystoupit!“ a následovalo pobíhání s lahvemi, pobíhání mezi břízami, které násilník děda kudlou a vrtákem dovedně zraňoval, byli jsme z toho rituálu u vytržení. Fascinovalo nás, jak z bílé pokožky těch (podle babičky či Rozky) zakletých pohanských pannen prýští voda, jak jí přibývá, jak sílí a nastavenými žlábky zurčí přes trychtýře do flašek. Ty jsme po naplnění odnášeli dědovi, který je přelíval do demižonu a s prázdnými nás vracel zpět. Přeochotně pendlujeme sem a tam, žasnu, jak nám to jde. Bývali jsme svéhlavě líní, ale děda to s námi uměl. „Ony čurají,“ smějeme se pannám a čuráme s nimi, neboť čurání je nakažlivé.

—Na krásné modré Dřevnici (Host, 2009)
Z ocenění
 2010 Státní cena za literaturu
 2004 Magnesia Litera – Próza
Autorská práva v zahraničí
Dana Blatná Literární agentura
W: http://www.dbagency.cz
E: blatna@dbagency.cz
Kontakty
E: a.bajaja@tiscali.cz