Z recenzí
Bianca Bellová je autorka plná paradoxů, jíž neupřeme specifický druh talentu. Asi zatím nemůže jinak, prezentuje život – stejně jako ty odznaky s odvrácenou tváří v celé knize – s cynickou ironií a na nevelké ploše textu. Provokuje, zneklidňuje a budí otázku, zda lze takto psát i dál.
—Jiří Urbanec
Literarni.cz
Debutovala v roce 2009 knihou Sentimentální román, v níž líčí strasti dospívání na sklonku československé komunistické totality. V šuplíku v té době měla už román Green Curry vycházející ze vzpomínek na babičku, která ve čtrnácti letech v Bulharsku vyhrála soutěž krásy a korunku přebírala od samotného bulharského cara. Kniha však nakonec nevyšla. Sentimentální román nejprve odmítlo několik nakladatelů, nakonec ho autorka vydala ve vydavatelství IFP Publishing. Vychází ze setkání muže a ženy, které rozstřelí proud vzpomínek, sentimentalitu však autorka dokázala ukočírovat a novelu stočila k tragickému tušení blízké smrti.
O dva roky později jí už v nakladatelství Host vyšla novela Mrtvý muž, která nadchla kritiky. Cynickým tónem vyprávěný příběh traumatizované rodiny mapuje hořká sedmdesátá a osmdesátá léta – dědeček padl režimu za oběť (autorka otvírá příběh větou „Dědu pověsili v září devatenáct set padesát.“), babička proti němu nevraživě bojuje, matka se potácí na pokraji duševní choroby, otec zažívá během sametové revoluce vlastní coming out. Děti – hlavní hrdinka Hana a její dvojče David, si hrají na bratry Mašíny a „svině komunistický“. Humor a cynismus kloubí Bellová hlavně v popisu milostného vzplanutí hlavní hrdinky, v obyčejném vztahu, jakých denně začínají a končí tisíce, v tomhle má však své místo i finální pomsta.
V roce 2013 vyšla v Hostu Bellové novela nazvaná Celý den se nic nestane, která se odehrává v hotelu, v němž se chystá smuteční hostina. Zaměstnankyně Marta se snaží najít cestu k šestnáctileté dceři Lole, oběma chybí Esterházy, muž, který z jejich života odešel. Název přitom odpovídá realitě – i neodpovídá: do večera si sice nic moc nestane, čtenáři se ale z dialogů podaří zrekonstruovat životní příběh obou žen i Esterházyho. „Esterházy jako nevlastní bratr Beckettova Godota, jako symbol čekání, očekávání, jako ten, který za všechno může, jako alfa a omega, jako miláček, jako… bez Esterházyho není život vůbec možný,“ napsal o knize Jakub Šofar v Salonu Práva. Opět na první pohled banální příběh o mezilidských vztazích a nevěře, opět ovšem vylíčený s cynickou nadsázkou v kaskádě živelných slov a dialogů či často vnitřních monologů. A znovu je tu vedle tragické lásky přítomná smrt.
Její poslední próza Jezero získala Evropskou cenu za literaturu a ocenění Kniha roku v soutěži Magnesia Litera. Novela zasazená do okolí zlověstně vysychajícího jezera v neurčitém postsovětském prostoru vypráví archetypální příběh dospívajícího chlapce, protloukajícího se ve zdevastovaném světě, na kterém se podepsala okupace i ekologická katastrofa. Kritička Alena Slezáková Jezero označila za „jednu z nejpozoruhodnějších knih posledních let“.
Ukázka
„Když ji postihla otrava klobásovým jedem a zvracela tak úporně, že ještě druhý den nebyla schopná postavit se na nohy, ba ani se posadit na posteli, měnil jí Esterházy propocené povlečení a otíral jí zvratky z obličeje, i když měl k nemocem odpor a v zásadě je příliš neuznával… Třetí den se jí už udělalo trochu líp, Esterházy jí přinesl hořký čaj a rohlík a zeptal se jí, jestli ví, co je Bergmannovo pravidlo, to se jí zeptal ještě ve dveřích… ona jen zachroptěla a Esterházy ji poučil, že podle Bergmannova pravidla je živočišný poddruh, který žije blíž pólu, vždy větší, než jeho příbuzný žijící v teplém klimatu. Neměla sílu protestovat, ale znění Bergmannova pravidla si dosud pamatuje, i když od té doby nenašla jedinou příležitost ho využít.“
—Celý den se nic nestane (Host, 2013)
