Pochybnosti středního věku

Bohuslav Trojan: Vodní hladina s labutěmi, Sursum, Tišnov 2002

Bohuslav Trojan (roč. 1946) obsáhl svými výkony řadu sfér společenského života. Vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Brně, pracoval řadu let jako vedoucí oblastního střediska Díla, v současné době je na volné noze – jako prozaik, povídkář a novelista debutoval v 80. letech (Proč ulovit chřástala, 1983, Život na spadnutí, 1989).

Jeho povídky jsou spíše lyrickými reflexemi, hlubšími zamyšleními nad životem, který se již od středního věku začíná uzavírat, zaokrouhlovat a nutí k bilancím. Pohled na vodní hladinu nutí autora (Vodní hladina) k metafoře a k hledání biblických souvislostí ve smyslu věčnosti a pomíjivosti. „Žijeme, chodíme, spíme, umřeme. Zůstávají věci, které nás připomínají, zůstávají fotografie, které blednou, zůstávají příhody, které se k nám vážou (…) Jsme vrženi do života a na vodní hladině se dělají kola. Je to jen okamžik v nekonečném bezbřehém moři času, v nekonečných prostorách vesmíru. Miliony milionů takových okamžiků. Světlo letí rychlostí tři sta tisíc kilometrů za vteřinu. Jaká vzdálenost je to za minutu, za hodinu, za den, za rok, za sto roků? To konce nemá. Je svět podvodní a vzduch, který dýcháme, svět náš vezdejší. A neuveď nás v pokušení. Je něco, co je nepoznatelné. Marnost nad marnost. Všechny řeky tečou do moře a moře se nepřeplní, všechny věci jsou tak únavné, že se to ani vypovědět nedá. Jsme jen malé částice věčného koloběhu.“ (s. 18). Voda, louky, hory, ale také fotoateliér, ptáci, život a smrt a láska v přírodě a ve společnosti, občasný flirt s vědomím uplývajícího mužného času, stromy v parku, okamžik a spočinutí, pozdní vzplanutí a milostné bilancování (Okamžik prvního zahlédnutí). Autor se několikrát ocitl na hranici povídky a novely, to je markantní v próze Mušelín, která už má dokonce románové předpoklady, naopak jiné jsou spíše novelami, na něž upomíná i její milostný syžet (Touha a její naplnění), za tím vším skryté i obnažené téma stárnoucího muže a mladé dívky, tak typické pro určitý věk a určitou životní situaci, jak je nacházíme střídavě u Oldřicha Mikuláška, Jindřicha Uhra aj. – a to vše vrcholící bilancí v Labutích, kde již převažuje melancholie, nostalgie a potřeba osamění, vnitřního prožitku a prázdna, krásno ztělesněné bílými labutěmi a životní marnost symbolizovaná desítkami každodenních nepříjemných drobností.

Lze říci, že Trojan si osvojil umění překvapivé pointy, ale většina jeho incipitů a explicitů, začátků i konců jeho próz je spíše lyricky a melancholicky rozplývavá, neohraničená jako život sám, stejně jako jeho příběhy, splývavé spíše než epicky vyhraněné, byť vycházející z životních zážitků a jejich zřetězení. Trojan je prozaikem místa a času: topos je v jeho tvorbě tím základním, prožitek místa jeho zakotvení v čase je orámováním jeho příběhu, jimž je výraznost lokalizovaného zážitku: ostatně ty toposy, které jsme uvedli na počátku, o tom svědčí více než výmluvně. Roste v Trojanovi prozaik, kterého stojí za to číst.

Ivo Pospíšil