Spisovatelka, autorka převážně knih pro děti, ale i dramat a prózy pro dospělé. Publikuje česky a německy, její knihy vyšly v překladech v celkem 15 zemích. Držitelka mnoha ocenění – pěti Zlatých stuh, dvou Magnesií Liter v kategorii knih pro děti a mládež či nejprestižnější německé ceny za tvorbu pro děti Ceny Friedricha Gerstäckera. Narodila se 13. června 1953 v Olomouci jako dcera spisovatele Jana Procházky.
Iva Procházková
Název | Nakladatelství | Rok | Vybrané vydané překlady | Ocenění |
---|---|---|---|---|
Doteky zabitých | Práh | 2021 | ||
Tanec trosečníků: láska, smrt, pandemie | Práh | 2020 | ||
Nekompromisně | Paseka | 2019 | DE | |
Vraždy v kruhu: Dívky nalehko | Paseka | 2016 | PL | |
Vraždy v kruhu / Muž na dně | Paseka | 2014 | DE | PL | |
Eliáš a babička z vajíčka (Eliáš a babička z vajíčka) | Mladá fronta | 2013 | DE | |
Pět minut před večeří | Triton | 2013 | ||
Uzly a pomeranče | Albatros | 2011 | DE |
2012 Zlatá stuha – Literární část: Literatura pro mládež |
Nazí | Paseka | 2009 | DE |
2010 Magnesia Litera – Kniha pro děti a mládež |
Otcové a bastardi | Paseka | 2007 | ||
Myši patří do nebe | Albatros | 2006 | DE |
2007 Zlatá stuha – Literární část: Beletrie pro děti 2006 Magnesia Litera – Kniha pro děti a mláděž |
Tanec trosečníků | Mladá fronta | 2006 | DE | |
Kryštofe, neblbni a slez dolů! | Albatros | 2004 |
2005 Zlatá stuha – Literární část: Beletrie pro děti |
|
Eliáš a babička z vajíčka (Eliáš a babička z vajíčka) | Albatros | 2002 | DE | |
Jožin jede do Afriky | Amulet | 2000 | ||
Karolína | Albatros | 1999 | ES | DE | |
Soví zpěv | Amulet | 1999 | ||
Hlavní výhra | Arsci | 1996 | ||
Pět minut před večeří | Albatros | 1996 | ||
Červenec má oslí uši | Albatros | 1995 | ||
Středa nám chutná | Albatros | 1994 | PL | |
Čas tajných přání | Albatros | 1992 | ||
Penzion na rozcestí | Melantrich | 1991 | ||
Komu chybí kolečko? | Albatros | 1980 |
Jožin jede do Afriky
Karolína
Hlavní výhra
Červenec má oslí uši
Středa nám chutná
Čas tajných přání
Penzion na rozcestí
Komu chybí kolečko?
Cena | Rok | Země |
---|---|---|
Cena Luchs | 2012 | Deutschland |
Zlatá stuha – Literární část: Literatura pro mládež | 2012 | Česká republika |
Magnesia Litera – Kniha pro děti a mládež | 2010 | Česká republika |
Cena Friedricha Gerstäckera | 2007 | Deutschland |
Zlatá stuha – Literární část: Beletrie pro děti | 2007 | Česká republika |
Magnesia Litera – Kniha pro děti a mláděž | 2007 | Česká republika |
Zlatá stuha – Literární část: Beletrie pro děti | 2005 | Česká republika |
Z recenzí
Chytrá, uvěřitelná, suverénně vystavěná a v mnoha směrech nekonformní zápletka je jednou z nejlepších, jaké lze v české detektivní tvorbě posledních let najít.
—Pavel Mandys
Hospodářské noviny
Procházková nemohla z politických důvodů po gymnáziu dál studovat. V 70. letech směla publikovat jen sporadicky, v roce 1983 emigrovala i s rodinou do Rakouska a do Německa. Psala divadelní hry spolu s manželem režisérem Ivanem Pokorným a knihy pro děti i dospělé, po návratu do vlasti v roce 1994 se psaní věnuje soustavně.
Debutovala v roce 1981 knížkou Komu chybí kolečko? (Albatros, 1981), další kniha Výprava za zlatou rybičkou už jí vyšla v exilovém nakladatelství Sixty-eight Publishers (1988). Za Čas tajných přání (Albatros, 1992) získala svoji první Zlatou stuhu, kniha byla oceněna také Německou cenou za literaturu pro děti a mládež (1989) a dostala se na Seznam nejlepších dětských knih za rok 1989 v USA. Vypráví jarní příběh dívky Kapky, která se s rodiči přestěhuje na pražskou Malou Stranu. Přestože ji trápí perzekuce, které je ze strany komunistické totality vystaven její otec sochař, dokáže před starostmi uniknout – po tajemných schodech, která plní přání. Následovala „smršť“ – co rok, to kniha. Další Zlatá stuha přišla v roce 1996, Procházková ji získala za Pět minut před večeří (Albatros, 1996). Příběh slepé holčičky Babety, které tatínek každý den pět minut před večeří vypráví příběhy o ní samé, získal ještě Rakouskou cenou za dětskou knihu (1993), Cenou německých lékařek (1993) a Literární cenu Severního Porýní-Vestfálska (1994). Po další sérii knih (Hlavní výhra, Únos domů, Červenec nám chutná) získala v roce 1999 Procházková Zlatou stuhu za Soví zpěv (Amulet, 1999), kniha byla rovněž zapsaná na Mezinárodní čestnou listinu IBBY 2000. Desetiletí před módou dystopických románů rozvinula v Sovím zpěvu Procházková příběh sedmnáctiletého chlapce z roku 2046, který uprostřed odtažitých počítačových programů na všechno postrádá lidskou blízkost a lásku. Následovala Karolína (Albatros, 1999), Jožin jede do Afriky (Amulet, 2000) a Eliáš a babička z vajíčka (Albatros, 2002) a další ocenění za knihu Kryštofe neblbni a slez dolů (Albatros, 2004) a Magnesia Litera (2007) za příběh Myši patří do nebe (Albatros, 2006). V ní autorka svižným a vtipným způsobem ztvárnila přirozený koloběh, kdy se myš stává kořistí lišáka, místo strachu ze smrti však do knihy vtělila naději ve znovuzrození. Za knihu Nazí (Paseka, 2009) dostala Procházková Magnesii Literu (2010) v kategorii tvorby pro děti a mládež, kniha vypráví o pěti dospívajících mladých lidech a všedních i zlomových momentech v jejich životech. „Román díky svému námětu i zpracování zaujímá mimořádnou pozici v současné literární tvorbě pro děti a mládež. Iva Procházková dokáže barvitě vystihnout běžné životní situace, stejně jako proniknout do reálného nitra svých hrdinů a zprostředkovat tak o nich čtenáři komplexní představu,“ píše o knize Lenka Secká na webu iLiteratura.cz. Za knihu byla Procházková dvakrát nominovaná na německou knižní cenu „Deutscher Jugendliteraturpreis“. Následovaly Uzly a pomeranče (Albatros, 2011) o dospívajícím chlapci, napůl sirotkovi, který přebírá zodpovědnost za svého otce alkoholika v péči o nemocnou sestru.
K nejvýznamnějším prózám Ivy Procházkové pro dospělé patří Tanec trosečníků (Mladá fronta, 2006), antiutopie ze světa po epidemii záhadné choroby, v němž zůstali romský chlapec Mojmír a dívka Jesica. Otcové a bastardi (Paseka, 2007) jsou pražským románem o vztazích, Vraždy v kruhu (Paseka, 2014) pak detektivkou, podle které byl natočený pilotní díl televizního seriálu.
Ukázka
Darek nedokázal od neopakovatelného originálu před sebou odtrhnout pohled. Předtím, když pozoroval Hančinu ruku na Krokantově krku, napadlo ho, že vypadá umělecky, teď měl ještě silnější pocit výtvarného zážitku.
„Hanko, ty jsi…,“ začal a zase zmlknul. Nevěděl, co říct. Hezká? Krásná? Jako obrázek? Brrr, všechno znělo naprosto kýčovitě. Banálně. Cítil, že rudne a zmateně sklopil oči. V jeho zorném úhlu se ocitlo Hančino břicho. Znal je. Občas jí vyčuhovalo z krátkých topů a ustřižených tílek. Teď ale bylo jiné. Něco se na něm blýskalo. „Ty sis nechala propíchnout pupík!“
„Udělala jsem to v Praze,“ přikývla rozzářeně. „U tety. Je v těchhle věcech ohromně pokroková. Sama má pírsink všude, kde se dá. Naši to ještě nevědí.“
„Co? Že má teta pírsink?“
„Že ho mám já! A to není všechno!“
Pootočila se a Darek uviděl malý obrázek pod lopatkou.
„Co to je?“
„Kérka. Líbí se ti?“
Darek se naklonil blíž. V kuželu světla padajícího seshora vikýřovým oknem rozeznal malou postavičku s podivnými rohy.
„Nechala sis na záda vytetovat ďábla?“
„To je Anubis, bůh s psí hlavou,“ vysvětlila. „Podle egyptského horoskopu jsem se narodila v jeho znamení. Dává na mě pozor. Pokouše každýho, kdo by mně chtěl ublížit. Vytetovali mi ho přesně podle mojí předlohy. Sluší mi?“
Váhal. Dá se o hřebíku v pupku a psím bohovi na zádech říct, že sluší? Podle něj to byly zbytečné doplňky. Možná ozdobné, ale zároveň agresivní. Musel myslet na to, jak Hančinu akátovou kůži rozbodávala tetovací a piercingová jehla a nechávala za sebou krvavou cestičku. Představoval si Hančin bolestí stažený obličej a skousnuté rty. Uvažoval, na co asi myslela, když se tak nechala týrat. Podle radostného vzrušení, se kterým Darkovi své pražské výdobytky předváděla, bylo jasné, že je na ně pyšná.