Jana Šrámková

Jana Šrámková

Prozaička, držitelka Ceny Jiřího Ortena. Narodila se 31. 3. 1982 ve Vysokém Mýtě, žije v Praze.


Název Nakladatelství Rok Vybrané vydané překlady Ocenění
Ester Biblion 2021
Dům číslo 226 Běžíliška 2017
Bratři v poli Běžíliška 2017
Lední medvědi odcházejí za štěstím Běžíliška 2016
Kuba Tuba Tatubahn Běžíliška 2015  2016 Zlatá stuha – Výtvarná část: Knihy pro mladší děti
Zuza v zahradách Labyrint 2015
O Panáčkovi Hogrefe 2014
Kolala petřínská Hogrefe 2014
Zázemí Fra 2013 PL
Putování žabáka Filemona Labyrint 2010
Hruškadóttir Labyrint 2009  2009 Cena Jiřího Ortena
Cena Rok Země
Zlatá stuha – Výtvarná část: Knihy pro mladší děti 2016 Česká republika
Cena Jiřího Ortena 2009 Česká republika
Z recenzí
Osobní zpověď, deník, smutek nad smrtí babičky, vzpomínky na chutě a vůně a obrazy z dětství, které se ztrácejí s tím, jak se mění místo, město, dům. Lyrická, skromná, otevřená a osobní je nová kniha Jany Šrámkové. Jmenuje se Zázemí a prostupuje ji strach i smíření.
—Klára Kubíčková
idnes.cz

Vystudovala evangelikální teologický seminář a Literární akademii Josefa Škvoreckého. Tam jako ročníková práce pod vedením Daniely Fischerové vznikla úspěšná debutová novela Hruškadóttir, kterou autorka posléze vydala v nakladatelství Labyrint. Píše i pro děti, publikuje v kulturních časopisech. Novela Hruškadóttir (Labyrint, 2009) se dočkala nadšeného přijetí u kritiky i u čtenářů. „První impulz přišel nad starozákonní knihou Job. Zvažovala jsem, že se životní katastrofy, které Joba postihnou, dotýkají i lidí kolem něj. Ti do jeho trápení investují čas, zájem, prožívají to s ním. A nakonec jsou všichni odsouzeni za to, že mu nepomáhali dost ideálně,“ charakterizuje autorka odrazový bod pro svoji prvotinu. Vypravěčkou je studentka skandinavistiky Veronika, kterou si v uvozovkách adoptovala ideální rodina její kamarádky Madly. Trpícím je tu otec Šimon, který se musí vyrovnat s krutou životní ztrátou, Veronika je jeho průvodkyní. Jako o generaci mladší vstupuje mezi Šimona a jeho manželku, sama pociťuje absenci vlastního otce, který, než zmizel z jejího života, zasadil hrušku, je dcerou Hrušky, tedy Hruškadóttir. Porota Ceny Jiřího Ortena udělované mladým autorům odůvodnila přiřknutí tohoto ocenění za rok 2009 novele Hruškadóttir takto: „Jde o stylově čisté, tematicky ojedinělé, nedoslovné vyprávění.“ Síla knihy je právě v rafinované práci s kompozicí příběhu, v náznacích, jimiž osudy svých postav popisuje.

O rok později jí (s ilustracemi Alžběty Skálové a rovněž v Labyrintu) vyšla pohádka Putování žabáka Filemona o plyšové hračce, která podle cedulky z továrny, kde ji vyrobili, hledá svůj domov. V roce 2014 jí vyšly dvě krátké pohádky v edici Mikroliška v nakladatelství Běžíliška, jmenují se O panáčkovi a Kolala petřínská. V novele Zázemí (Fra, 2013) vzpomíná na babičku a dětství v domě ve Vysokém Mýtě. Dům jako místo, zázemí, je pro příběh důležitý, opět však jde o vyprávění v útržcích vzpomínek. A kromě babiččina života je stejně podstatný i život autorky, vypravěčky. Právě v prostřizích k jejím všedním starostem vzpomínky vystupují. Jana Šrámková publikovala v časopise Brána, v Respektu a týdeníku A2, píše pro Český rozhlas.

Ukázka

Tanec svého kmene může jednotlivec chvíli tančit i sám. Za ohněm, za zástěnou. Jeho pohyb se od ostatních neodchýlí. Ale jen dokud je dostatek deště a rozrytá pole v pokoře otvírají vlahé lůno. Jen dokud se nepřivalí temná řeka.
Rituální tanec, komický příměr pro chvíle, kdy jsme sedávali kolem Tomanovic těžkého kulatého stolu, uprostřed světlé jídelny s okny na terasu, vyhlídka na střechy staré Prahy. Irena často vstávala od stolu. Vysoká, vzpřímená. Holá široká ramena posetá koloniemi drobných pih se jí leskla jako Římance. Přecházela mezi kuchyní a jídelnou, dlouhými kroky přinášela a odnášela mísy s nádhernými jídly dlouhých jmen. Často s ní servíroval Adam – zvláštní, že matce pomáhal v kuchyni daleko častěji (a nepochybně taky účinněji) než Madla. Narozdíl od Ireny se ale pohyboval rychle, až překotně, i když sytě rezavá barva jeho vlasů a pihovatý obličej na první pohled dokládaly jejich rodovou spřízněnost.
Když mě Madla do své rodiny přivedla poprvé, nemohla jsem se zbavit té strašné nervozity panelákového dítěte vstupujícího do rozlehlé staré vily. Už jen to, že od tramvaje stoupáte dlouhou úzkou ulicí sami. Je tu ticho, v zahradách vzrostlé stromy, dřevěné ploty obalené břečťanem. V záhonech bledě růžové pivoňky, které se pod tíhou vlastních objemných květů ohýbají až k zemi. Žádné proudy lidí s taškou v podpaží, žádné klapání podpatků. Z oken neprýští zvuky rádia ani znělky seriálů. Nikde hrozny dětí nabalené na bezúčelných betonových zídkách a nefunkčních fontánkách. Hned za brankou vily jako by byl vzduch ještě vlhčí a dávný, s pamětí prvních obyvatel domu. A za dveřmi chladná chodba. To překvapení, že vchod neústí do sluncem rozpáleného, nevětraného a neosobního prostoru.

—Hruškadóttir (Labyrint, 2009)
Z ocenění
 2009 Cena Jiřího Ortena
Rozhovor
„Recenzovat prózu si troufne každý,“