Absolvoval strojní průmyslovku, pracoval jako strojník, pomocný projektant a později jako kulisák v divadle. Po emigraci do Francie v roce 1979 pracoval mimo jiné jako námořník; procestoval velkou část světa, v jeho díle je patrná motiv cesty, tuláctví i exilu. Debutoval knihou Představení ještě v samizdatu (Kolín, 1986), rovněž v cizině mu vyšly další sbírky: Tipp-ex fluid & jiné idiotexty (Paříž, 1987), Persona non grata (Paříž, 1988), Sine loco – sine anno, Palubní nocturnal a Errata (Paříž, 1990) a Quiproquo (Paříž, 1991), ve vlasti mu vyšla až kniha Linka číslo 2 (Československý spisovatel, 1992, francouzsky v roce 1986 jako Porte Dauphine nation). Ta označuje nejdelší trasu pařížského metra; a právě na ní se odehrávají příběhy poetických esejů, které Martínek v knize předkládá. Následoval cestopisný soubor Mys dobré beznaděje (Československý spisovatel, 1994). Próza Opilost z hloubky (Prostor, 2000) pojednává o složitosti návratu do vlasti pro emigranta, román Mezi polednem a půlnocí (Paseka, 2001) podává detailní cestovatelské inspirace mořeplavce v panoptiku postav, které lze potkat na cestě. V Oleji do ohně (Paseka, 2007) nabízí svým hrdinům blíže neurčený přístav, ani ten je však neuchrání před vyhrocenými situacemi. Za tyto povídky získal autor v roce 2008 Magnesii Literu za prózu. „Za mimořádnou považuji úvodní povídku Nemilostný příběh, jednu z nejdrásavějších próz, jež v české literatuře za poslední roky vznikly,“ hodnotí v recenzi pro MFDnes Josef Chuchma. V eseji Mýtus o Lynkeovi (Paseka, 2008) putuje pomocí alegorie Argonautů za poznáním toho, co znamená vidět a chápat: „Lidská společnost dokonale ovládá techniku, jak jedinci zavřít oči. Podle Martínka základní etapu ve vytváření slepoty představuje školní docházka. Během vyučovacích hodin vzniká návyk na modelové situace. Mašinerie stereotypů semele jedinečné osobnosti na šedivý dav, jenž žije v hranicích automatického vidění reality,“ popisuje autorovy závěry recenzentka Práva Tereza Radváková.

Autobiografická próza Muškátový oříšek (Revolver revue, 2012) se vymezuje proti těkavé konzumaci zážitků, jak je nabízí současná zrychlená doba. Na vlastní cestě do Indonésie poznává víc sám sebe, než domorodce. Třináct próz souboru Let želvy (Revolver revue, 2013) spojuje postava hrdiny Leona, cestovatele a hledače. „Které hodnoty Leon naopak upřednostňuje? Především říká, že neexistuje universální odpověď na vše. Teprve na dalším místě, podle četnosti zastoupení v textu, je schopnost stát se sám sebou, zbavit se předsudků, dobových, místních a rodinných zátěží, překonat zvyky a nalézt odvahu podívat se sám na sebe. Změnit se, vyrovnat se s prostředím, domluvit se a porozumět, dát přednost realitě před sny, žít v přítomnosti, chopit se příležitosti, umět svobodně volit mezi možnostmi a převzít za volbu odpovědnost,“ vysvětluje v recenzi pro Přítomnost Lucie Holá. Martínkova tvorba je také zastoupena v řadě sborníků a antologií, pravidelně spolupracuje s revue Labyrint a s Revolver revue.

Ukázka

—Muškátový oříšek (Revolver revue, 2012)