Vystudovala ve Spojených státech a ve Velké Británii, do zahraničí se pravidelně vrací. Píše pro týdeník Respekt, publikovala v Literárních novinách či v revue Souvislosti. Debutovala v roce 2003 povídkovou sbírkou Sůl, ovce a kamení (One Woman Press). Čtyři propojené povídky se odehrávají v Dalmácii a popisují osudy země i jejích obyvatel. Vypovídá však spíš o nás – o touze žít u moře daleko od starostí Prahy, která, když se nakonec splní, odhalí svoji mělkost. Novela Návrat přítelkyně (One Woman Press, 2004) na první knihu v podstatě navázala, i tady jde o okouzlení cizím krajem, který je ale jen prostředkem k úniku. Hlavní hrdinka má autobiografické rysy, jmenuje se Magdalena, je jí devatenáct a s nedospělostí zákonitě vlastní všem devatenáctiletým se neumí postavit k velkému přátelství. Kamarádku Usu nejprve zbožňuje, pak odvrhne a nakonec se k Use, jak název napovídá, zase vrátí. Jazykově vybroušený příběh opět pracuje s obrazy krajiny, tady tvoří kulisu Indie, Švýcarsko či Paříž, často popisované až patetickými obraty. „Kýčovitost ale není bezúčelná. Krajina je totiž hlavním dějištěm hrdinčina vnitřního života. A k dospívání jistá dávka patosu patří,“ píše ve své recenzi Zuzana Patočková na iLiteratuře.

Román Aaronův skok vydala Platzová v roce 2006 v Torstu. Domyslela v něm tragický osud židovsko-rakouské malířky Friedl Dicker-Brandeisové, kterou pro potřeby knihy překřtila na Bertu Altmannovou. „Měřeno obvyklými parametry, Berta Altmannová, jejíž jméno nefiguruje v žádných přehledech a umělecko-historických studiích, je známé jen několika odborníkům na terezínské ghetto, nebyla velká umělkyně. V osobním měřítku však byla obrovská,“ stojí v románu. Kromě Bertina příběhu tady jde i o osudy dalších dvou žen: Bertiny přítelkyně Kristýny, u níž Berta nechala své deníky před transportem do koncentračního tábora, a její vnučky Mileny. O dva roky později vyšly Platzové další povídky nazvané Recyklovaný muž (Torst, 2008). Od tří  ženských hrdinek se tentokrát autorka přiklonila k  mužskému vidění světa. „Platzová se snaží naplnit formální podobu tak, aby z povídek nic nepřečnívalo nebo aby se naopak něčeho nedostávalo, což se jí, tato realizace uměřenosti, daří, až se zdá, že ojedinělé formální brusičství krátí obsahovou rovinu,“ píše v recenzi Petr Vaněk. Kritikové k Platzové s touto výhradou k Platzové přistupují často; precizní forma často zastiňuje obsah. Posledním románem Magdalény Platzové pro dospělé čtenáře je Anarchista (Torst, 2013), v jeho podtitulu stojí Poznámky k románu. Hlavním hrdinou je jí atentátník Andrej B. je inspirovaný Alexandrem Berkmanem, mladým anarchistou ruského původu, který v roce 1892 vystřelil na bohatého amerického podnikatele a mecenáše umění. Druhou hlavní postavou pak student Jan, který se vypravil do New Yorku po Andrejových stopách; zatímco ten starší je anarchistou starého typu, který se pro lepší uspořádání světa neváhá chopit zbraně, ten mladší sympatizuje s novodobou formou hnutí včetně jejích ekologických aspektů. „Pokračující destrukce světa mě děsí. Věřte mi, že mě tíží každý pytlík s odpadky, který házím do kontejneru. Žijeme na dluh, a jak říká jedna postava v mojí knize: Jeden každý z nás má ruce od krve. To je prostě fakt. A obdivuju lidi, kteří jsou ochotní radikálně umenšit svůj negativní dopad na okolí, a myslím si, že každé, i malé rozhodnutí něco s tím dělat má velkou hodnotu,“ vysvětluje autorka. Anarchista je však i knihou o ženách, o svobodě a respektu.

Kromě beletrie píše Platzová i divadelní hry, byla asistentkou Petra Lébla na konci devadesátých let v Divadle Na Zábradlí. V roce 1999 se dostala do finále Ceny Alfréda Radoka s dramatem Na útěku, o rok později se hrou Sayang. Pro děti napsala knihu Toník a jeskyně snů, která se odehrává ve Versailleské zahradě na pomezí snu, fantazie a skutečnosti.

Ukázka

—Anarchista (Torst, 2013)