Básník, prozaik, nakladatel, organizátor kulturních akcí. Držitel Magnesie litery (2014) a Ceny Josefa Škvoreckého (2014). Jeho knihy vyšly v němčině, francouzštině, angličtině, chorvatštině, polštině či maďarštině. Narodil se 1. srpna, 1964 v Brně. Mezi léty 1975 až 2006 se jmenoval Martin Pluháček po adoptivním otci.
| Název | Nakladatelství | Rok | Vybrané vydané překlady | Ocenění |
|---|---|---|---|---|
| Magické číslo 9 | Aula | 2020 | ||
| Jeden z milionu | Větrné mlýny | 2016 | PL | |
| Nové decimy | Druhé město | 2015 | ||
| Básník | Torst | 2014 |
2014 Kniha roku Lidových novin 2015 Magnesia Litera – Kniha roku 2014 Cena Josefa Škvoreckého |
|
| Hubená stehna Twiggy | Host | 2010 | ||
| Tři tatínci a maminka | Brio | 2010 | ||
| Lucka, Maceška a já | Druhé město | 2009 | PL | |
| In the Land of Cannibals | Druhé město | 2008 | ||
| Ted Kooser: Slasti & strasti | Druhé město | 2008 | ||
| Plachý milionář přichází (audiokniha) | Tympanum | 2008 | ||
| Plachý milionář přichází | Druhé město | 2008 | ||
| Pohled z kavárny v Bath | Větrné mlýny | 2007 | ||
| Staré a jiné časy | Větrné mlýny | 2002 |
| Cena | Rok | Země |
|---|---|---|
| 2015 – Magnesia Litera – Knizka roka – Kniha roku | 2015 | Česká republika |
| Kniha roku Lidových novin | 2014 | Česká republika |
| Cena Josefa Škvoreckého | 2014 | Tschechien |
Autor vyvolává ze zapomnění či polozapomnění příběh Ivana Blatného s tajemstvím jeho druhé, delší poloviny života. Čteme s napětím román o českém básníkovi, jaký jsme tu dosud neměli
Studoval na vojenském gymnáziu, ubíjející vojenské službě v socialistickém Československu se však vyhnul pobytem ve vězení, což byl asi jediný způsob, jak se nechat vyloučit z armády. Po sametové revoluci v roce 1989 nejprve vede nakladatelství Petrov, které posléze koupí. V něm vydává plejádu zásadních současných českých spisovatelů a spisovatelek: Irenu Douskovou, Antonína Bajaju, Jiřího Kratochvila, Michala Viewegha či Michala Ajvaze. Posléze je „převzal“ v menším nakladatelství Druhé město, které v roce 2006 založil.
Jako autor debutoval sbírkou Relata refero (Homér, 1991), přidal Poslední rok (Československý spisovatel, 1995). Kritiky zaujala sbírka Decimy (Torst, 1996), kterou autor o dva roky později doplnil a znovu vydal (Petrov, 1998) společně s Posledním rokem. „Druhá verze Posledního roku je výrazem Reinerova hledání nejlepšího tvaru pro velmi niterně prožitý příběh. Všechna naše traumata sice postupem času přestávají působit původní silou, z paměti je však těžko jednou provždy vymažeme. Druhá verze tedy nemusí být poslední; vyjdeme-li však z předpokladu, že autoři Reinerova typu nikdy své ústřední téma neopouštějí, můžeme za třetí verzi považovat, samozřejmě s trochou nadsázky, Reinerovy pozdější práce. Například Decimy, jejichž adresátky se o to méně podobají Anně z Posledního roku, oč méně se autor podobá jeho romantickému vypravěči,“ napsal o souboru Michal Přibáň. Následovala sbírka Tání chůze (1998) a lyrická novela o stavu ducha Lázně (1998). Staré a jiné časy (Host, 2002) doplnil kolážemi básník Ivan Wernisch. „Autor je rozkročen mezi groteskními miniaturami, které jsou psány volným veršem (pakliže rovnou nejde o prózu), a drobnými poetickými impresemi sevřenými pevnou formou,“ píše o knize Radim Kopáč. V USA v tu dobu vychází Reinerova sbírka No Through Road (Art Bureau, 2007), kterou autor napsal během svého amerického pobytu, v češtině je s ní téměř totožný Pohled z kavárny v Bath (Větrné mlýny 2007). Opět Wernischovy koláže. Následovala Hubená stehna Twiggy (Host, 2010), která jsou souborným vydáním Reinerovy poezie od Starých a jiných časů.
Martin Reiner byl už jako mladý uhranutý poezií Ivana Blatného. Svůj vztah k básníkovu vtělil nejprve do subtilního románu Lucka, Maceška a já (Druhé město, 2009), celých třicet let však pracoval na velkém životopisném románu o Blatném. Ten vyšel pod názvem Básník (Torst, 2014) a autor za něj kromě nadšených kritik získal Magnesii Literu (2015) a Cenu Josefa Škvoreckého (2014). „ Mnozí asi budou pochybovat, zda jde vůbec o román, nebo spíš o monografii, či literární dokument ve stylu nového žurnalismu, jaký pěstovali Truman Capote nebo Norman Mailer. To je však vedlejší. Podstatné je, že kniha Básník. Román o Ivanu Blatném se skvěle čte. Je objevná a poutavá. S detektivním zápalem a stopařskou vášní ohledává osud brněnského básníka, aniž jej překvapivými odhaleními ochudila o mnohoznačnost a tajemství,“ napsal o knize v Respektu Ondřej Nezbeda. Kniha získala obdiv kritiků i čtenář. Dosud poslední básnická sbírka Martina Reinera se jmenuje Nové decimy, po letech práce na románu o Blatném se vrátil k této básnické formě.
Blatného sbírka Paní Jitřenka je věnována Miládce — a skutečně jí patří, neboť to byla ona, kdo inspiroval všechny milostné verše. Jejich krása ale přinesla Ivánkovi okamžitý úspěch, který mu vháněl do náruče jiné ženy.
Ne že by se jich dosud odříkal: Nezvalův vpravdě heroický poměr k nevěře byl direktně inspirativní. Nyní ale nastal čas žní… Tím spíš, že Ivánek dozrál ve svých osmnácti do veliké fyzické krásy. Vysoké, jasné čelo, husté tmavé obočí, výrazný, ale zcela souměrný nos, plný spodní ret, nad nímž se plaše klenula linie tenčího horního rtu. Když se usmál, měl neodolatelný, trochu dětský výraz. Častěji však byla jeho tvář básnicky zasmušilá a záhadně posmutnělá.
Václav Zykmund ve svých peprných pamětech vzpomíná, jak se mu Blatný v roce 1941 chlubil, že už měl „98 ženských“. Ten přesný údaj naznačuje, že si mladý básník svou roli svůdce užíval a náležitě o ni dbal. Patřily k ní poměrně pravidelné návštěvy veřejných domů, ale nejednou posloužila k avantýrám i bouda domovníka Schmieda, která stála v zahradě za domem… a má své místo v několika Blatného básních. „Starý“ Schmied, kterému bylo počátkem Protektorátu sotva čtyřicet, nosil vojenské kalhoty na volných kšandách, kouřil Yaki bez filtru a pro pana Ivana měl hluboké porozumění; nechával mu klíčky od domku s oprýskaným stolem a starým divanem pod kamenným schůdkem.
Jindy, zvláště v létě, musel stačit zahradní altán ukrytý hlouběji mezi stromy.
A spíše vzácně, když nebyla babička doma, směla dvojice vystoupat po širokém schodišti do třetího patra, kde byly dveře bez štítku a beze jména — a za nimi se pak děly věci, na něž Blatný rád vzpomene ještě pár let před svou smrtí:
Milča úplně nahá u kamen v mém pokoji. / Jenom tak stála. / Četl jsem jí německé překlady svých básní, protože byla Němka. / Stará Paráčková byla dobrá matka, která věděla o našich dobrodružstvích. / Dítě se musí bavit
Ivanova babička se ovšem dívala na tyhle věci docela jinak a po většinu času, navzdory postupující nemoci, strážila vchod do bytu na Obilním trhu jako Kerberos.
