Celý další týden propršelo a všichni jsme se tou dobou nudili. Kdo zrovna neměl venku nic na práci, dřepěl doma a utloukal čas četbou časopisů. V jednom jsem našel článek o tom, že skupina tuvinských šamanů chystá na pozvání svých zahraničních kolegů turné po USA, Francii a Švýcarsku, v rámci kterého proběhne kamlání proti válce v Iráku. Vedoucí šamanské organizace prohlásil, že svého času podobná akce pomohla zastavit válku v Jugoslávii. Šamani tehdy kamlali na úpatí hory Mont Blanc a válka v tu ránu skončila. Nasťa zatím četla brožované detektivky ze série Nymfomanka. Jejími hrdiny je manželský pár, oba bývalí zločinci, kteří se už polepšili a snaží se žít slušně, jenže mají drobný problém, spočívající v tom, že žena potřebuje provozovat sex v nebezpečných situacích. Má to dokonce od doktora potvrzené, je v tom zkrátka nevinně. Spolu se svým milým nakonec všechny potíže, které z toho plynou, překoná, užije si a ještě přitom prospěje věci zákona.
Když tahle hrdinka Nasťu omrzela, bavila se tím, že šila Irjusje na panenku.
Jednou si mi při té hře stěžovala, že jí tu chybí chlap a život jí připadá stereotypní. Nejen tady v horách, ale i ve vsi, nudí se tady i tam. Říkala, že by chtěla ještě jedno dítě, a vyprávěla, že napoprvé nemohla dlouho otěhotnět. Pomohla jí až nějaká senzibilka. Mluvili jsme pak ještě chvíli o důvěryhodnosti senzibilů, dokud naši rozmluvu nepřerušil Kosťa, který přišel s tím, že potřebuje obvázat ruku. Při vyřezávání ornamentu do hole pro pohánění sobů si ji probodl skrz naskrz.
Měl při vší své smůle štěstí, že na druhý den projížděli kolem na koních lidé směřující do vsi. Vzali Kosťu s sebou. Když odjížděl, sliboval, že až se mu ruka zahojí, vezme svého koně a přijede za námi. Z nebe na něj chlístala studená voda a on nám na rozloučenou vesele mával probodnutou rukou jako vítěz v rytířském turnaji.
„Myslíš, že opravdu přijede?“ zeptal jsem se Nasti.
„Leda na koloběžce,“ smála se. „Vždyť žádného koně nemá.“
„Tak proč to říká?“
„Asi chce vypadat zajímavě před holkama.“
„Copak holky nevědí, že nemá koně?“
„Vědí.“
„A vrátí se tedy vůbec?“
„To víš, že nevrátí.“
Někteří lidé jsou jak naprogramovaní. Je jim úplně jedno, co o nich kdo ví nebo neví, jak se jednou rozhodli pro nějakou roli, budou ji hrát bez ohledu na to, že ani nemají pořádnou masku. Hlavně když ve vlastních očích neztrácí prestiž. Můžou tak vesele procházet životem jako slepí šašci, od jednoho domnělého vítězství ke druhému. Don Quijote to aspoň dělal pro vysoký ideál, ale Kosťovi stačil pocit, že je za vesnického frajera.
A lilo a lilo, až do půlky června. Pak začalo pro změnu sněžit. Modřínové jehličí namrzlo a zežloutlo.