Autor scénářů a divadelních her, režisér. Držitel několika cen za režii (má čtyři České lvy a z MFF v Karlových Varech Křišťálový globus (2002) i za scénář: získal titul Hra roku 2001 v anketě divadelních kritiků za hru Příběhy obyčejného šílenství, inscenace v jeho vlastní adaptaci pak získala dvě Ceny Alfréda Radoka. Jeho divadelní hry vyšly mimo jiné anglicky, německy, francouzsky či bulharsky a v zahraničí se dočkaly mnohých nastudování. Narodil se 21. 8. 1967 v Praze.
| Název | Nakladatelství | Rok | Vybrané vydané překlady | Ocenění |
|---|---|---|---|---|
| Obyčejná šílenství | Akropolis | 2014 | ||
| Teremin | nepublikováno | 2005 | ||
| Odjezdy vlaků | nepublikováno | 2003 | ||
| Příběhy obyčejného šílenství | Svět a divadlo | 2002 | ||
| Nové náboženství Kurta Vonneguta | H+H | 1992 |
Před třinácti lety měl Petr Zelenka ve své dramatické prvotině Příběhy obyčejného šílenství tragikomickou postavu Matky, která se angažuje za světový mír a vlastní darovanou krví chce pomáhat a zachraňovat životy kdekoli na světě. Termín angažovaný má pro jeho pamětníky dodnes pejorativně protivný přízvuk, proto mě nad Zelenkovou tvorbou napadlo slovo zúčastněný jako protiklad lhostejnosti, anebo – proč ne rovnou: účastný.
Pochází z rodiny scénáristů, vystudoval dramaturgii a scénáristiku, debutoval dvěma dokumentárními hudebními filmy – o kapele Visací zámek (1993) a kapele Mňága a Žďorp (1996). V roce 1997 natočil Knoflíkáře, v nichž hrálo téma osamění a odcizení hlavní roli. Pro Davida Ondříčka napsal scénář ke snímku Samotáři (2000), který se stal výpovědí jedné (osamělé) generace, následoval hudební dokument o Jaromíru Nohavicovi Rok ďábla (2002, za nějž Zelenka získal Křišťálový globus na MFF Karlovy Vary. Své Příběhy obyčejného šílenství převedl jak na divadlo, tak do filmu (2005), následovali Karamazovi (2008), opět divadelní a filmový projekt s herci Dejvického divadla. Jeho nejnovějším filmovým projektem je snímek Ztraceni v Mnichově.
Jako autor debutoval knihou Nové náboženství Kurta Vonneguta (HaH, 1992), Vonnegut, ale také Bukowski patří k Zelenkovým oblíbeným autorům. V knize uspořádal citáty a poznámky ke svému čtení Vonneguta, což může sloužit i jako průvodce po jeho díle. Knižně vyšly i jeho scénáře Knoflíkáři (Mladá fronta, 1998) a Příběhy obyčejného šílenství (Větrné mlýny, 2005). Vydal hru Teremin (SaD, 2006), kterou uvedl v Dejvickém divadle. Jde o komediálně hořký příběh ruského vynálezce Teremina, který se svým tereminofonem přijíždí do Spojených států propagovat komunismus; Zelenka je známým odpůrcem komunistické strany. Text hry Ohrožené druhy (SaD, 2011) líčí hranice přátelství, glosuje mediální realitu a reklamní postupy a kritizuje postupy nadnárodních farmaceutických firem. Zelenka ji v roce 2011 uvedl na Nové scéně Národního divadla. Až v roce 2014 vydalo nakladatelství Akropolis soubor všech Zelenkových divadelních her pod souborným názvem Obyčejná šílenství (Divadelní hry 2001 – 2012).
OTEC: Ahoj Petře, tady táta.
PETR (vezme telefon): Ahoj.
OTEC: Já ti volám.
PETR: Stalo se něco?
OTEC: Ne. Všechno v pořádku.
PETR: Voláš kvůli mámě?
OTEC: No… Je to taková drobnost.
PETR: Co je s ní, je všechno v pořádku?
OTEC: Měla takovou malou nehodu.
PETR: Přejelo ji auto?
OTEC: Ale ne, ty hned myslíš na nejhorší. Normálně ji našli… na Národní třídě.
PETR: Dostala infarkt?
OTEC: Ne. Běhala tam.
PETR: Běhala po Národní třídě?
OTEC: No… v mým spodním prádle dlouhým běhala.
PETR: Ona se zbláznila?
OTEC: To ne. Jenom se pokoušela vylekat lidi.
PETR: jak vylekat?
OTEC: Dělala na ně „baf“.
PETR: To svoje „baf“?
OTEC: To její „baf“.
PETR: Ona dělala to svoje „baf“ na Národní třídě?
OTEC: No. Ale to je v pořádku. Jenom jsem si říkal, jestli bysme za ní neměli zajít.
PETR: Ona není doma?
OTEC: Ne.
PETR: A kde je?
OTEC: No na psychiatrii.
