Petra Procházková

Petra Procházková

Novinářka, spisovatelka, organizátorka, humanitární pracovnice. Je držitelkou medaile Za zásluhy, kterou převzala v roce 2000 od prezidenta Václava Havla, Ceny Ferdinanda Peroutky za rok 1997 a Ceny Křepelek 1999. Její knihy vyšly v angličtině či nizozemštině.


Název Nakladatelství Rok Vybrané vydané překlady Ocenění
Frišta Nakladatelství Lidové noviny 2009 EN | PL
Aluminiová královna. Rusko-čečenská válka očima žen Nakladatelství Lidové noviny 2005 SV | FR
Frišta Nakladatelství Lidové noviny 2004 PL
Aluminiová královna. Rusko-čečenská válka očima žen Nakladatelství Lidové noviny 2003 SV | FR
Rošangol (s Jaromírem Štětinou) G plus G 2003
Utřete tělesné šťávy (s Jaromírem Štětinou) G plus G 2001
Novinářka na Divokém východě (rozhovor s J. Pazderkou) Portál 1998
Frišta
Frišta
Aluminiová královna. Rusko-čečenská válka očima žen
Aluminiová královna. Rusko-čečenská válka očima žen
Frišta
Frišta
Aluminiová královna. Rusko-čečenská válka očima žen
Aluminiová královna. Rusko-čečenská válka očima žen
Rošangol (s Jaromírem Štětinou)
Rošangol (s Jaromírem Štětinou)
Utřete tělesné šťávy (s Jaromírem Štětinou)
Utřete tělesné šťávy (s Jaromírem Štětinou)
Novinářka na Divokém východě (rozhovor s J. Pazderkou)
Novinářka na Divokém východě (rozhovor s J. Pazderkou)
Z recenzí
Petra Procházková je především novinářka. Její román je proto spíše svědectvím o podivuhodné zemi a jejích lidech v podivuhodném čase. Svědectvím poučeným a poutavým. Přes jmenované nedostatky patří Frišta k románům čtivým, a jestliže ji čtenář jednou rozečte, nejspíš se dobere až do konce. Až k překvapivému rozuzlení.
—Kryštof Špidla
Host

Po absolvování gymnázia vystudovala žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Za účast na Palachově týdnu, který byl výraznou sérií akcí odporu proti totalitnímu komunistickému režimu na začátku roku 1989, byla vyhozená z časopisu Květy, kde po škole pracovala. Po revoluci v listopadu 1989 nastoupila do Lidových novin a v roce 1992 odjela jako zpravodajka do Ruska, brzy se stala zpravodajkou válečnou. Referovala o konfliktech v Čečensku, Osetii, Abcházii, Gruzii či v Náhorním Karabachu, zažila boje v Afganistánu a během války v Čečensku bombardování Grozného. S kolegou Jaromírem Štětinou založila zpravodajskou agenturu Epicentrum (1994) a s Janou Hradilkovou občanské sdružení Berkat (2001), které pomáhá potřebným zejména v Čečensku i v Afganistánu. V roce 2000 se intenzivně věnovala humanitární pomoci v Grozném, Rusko ji nakonec označilo za nežádoucí a musela ho opustit.

Jako prozaička se pohybuje na hranici reportáže a dokumentu. Debutovala společně s Jaromírem Štětinou souborem nazvaným Utřete tělesné šťávy (G plus G, 2001), v nichž oba autoři líčí formou povídkových próz osudy lidí, které válečné konflikty dohnaly až na samou hranici lidskosti. Následovala kniha Aluminiová královna (Nakladatelství Lidové noviny, 2002). Ta je souborem rozhovorů s čečenskými i ruskými ženami, které nějakým způsobem zasáhl válečný stav v oblasti. Procházková se soustředí na obyčejné lidi a jejich životy, mapuje silné a bolestné osudy matek, manželek a dcer, které přišly o své blízké vinou válečného konfliktu – a ty, kterým jejich blízcí zůstaly, musely dennodenně hledat obživu v rozvráceném městě. „A tak když vyčerpaná Aluminiová královna Dugujevová říká, že si dokáže představit, že se jednou večer prostě rozhodne už tři kilometry k pumpě pro vodu nejít a nechá plakat své děti žízní, je zřejmé, že nic silnějšího v dané chvíli už říci nelze,“ píše v recenzi na knihu Petra Hůlová v časopise Týden. V roce 2003 opět s Jaromírem Štětinou vydala Rošangol (G plus G, 2003), dvě povídky ze současného Afganistánu. Opět nejde o fikci, ale o dokument inspirovaný skutečnými zážitky z válečné zóny. Povídka Petry Procházkové nazvaná podle postiženého chlapce Adžamal syrovým způsobem líčí zoufalství matky, která může dosáhnout na humanitární pomoc a zachránit tak svých osm dětí jen tak, že bude mučit jedno z nich.

První velká samostatná románová próza Procházkové opět vychází z její válečné zkušenosti. Frišta (Nakladatelství Lidové noviny, 2003) je příběhem Herry, napůl Rusky napůl Tádžičky provdané do Afghánistánu, která se snaží skloubit východní a západní způsob života. Herra jako jediná v okolí umí anglicky, a tak po příchodu humanitárních pracovníků do Kábulu začíná pracovat u lékařského týmu, do ordinace přivede i svoji švagrovou Frištu. Novinář Josef Pazderka s Petrou Procházkovou už v roce 1998 vedl životopisný rozhovor Novinářka na divokém Východě.

Ukázka

„Já Heidi zítra řeknu, Nazire, že nechci ani adresu, ani internet ani počítač,“ vzlykla jsem a věděla, co bude následovat.
„Ty chceš, abych vypadal jako idiot, jako zabedněnej žárlivec a omezenej muslim, co nepustí svoji ženu ani samotnou nakoupit.“
„No ale ty mě nepouštíš samotnou nakoupit.“
„To je ale pro tvoje dobro, vždyť ty ani sama netrefíš z centra domů.“
„Protože mně vždycky někdo vodí jako psa na vodítku,“ byla jsem vzteklá ne proto, že nemám svoji adresu, ale protože jsem hubována za něco, co není moje vina.
„Tak si jdi, tak jako psa tě vodíme…ne, jako čubku, protože ty seš čubka. Tak si jdi čubko,“ manžel vylétnul z pokoje a už se ke mně tu noc nevrátil. Spal v autě. Sám a provokativně ublížený, ponížený a zoufalý.

—Frišta (Nakladatelství Lidové noviny, 2004)
Kontakty
E: berkating@yahoo.com